Zdroj: https://www.jamuj.cz/blog/chci-hudbou-vypravet-pribehy-rika-hracka-na-bici-nastroje-kristyna-svihalkova • Vydáno: 13.4.2021 12:41 • Autor: Daniela Peclová
V dalším rozhovoru s našimi studenty jsme skočili do klenbového sálu na katedru bicích nástrojů, kde jsme vyzpovídali studentku Kristýny Švihálkovou. Zajímá vás, jaké bylo studium v USA nebo její působení v Orchestrální akademii Filhamonie Brno? To a ještě více se dočtete v dalším #jamuj rozhovoru!
Když tě člověk uvidí, tak by málokdo tipoval, že hraješ na bicí nástroje :) Jak ses k bicím dostala?
Úplnou náhodou, jak už to u skvělých věcí bývá. Od útlého věku jsem chodila na hodiny klavíru, a jelikož mě hraní bavilo, o pár let později jsem došla k závěru, že bych ráda prozkoumala také jiný hudební nástroj. Bicí byly úplně z jiné planety, naprosto mimo svět, ve kterém devítiletá Kristýna žila. Jejich zvuk jsem znala hlavně z kazet a cédéček, které jsme doma poslouchali. Nezávisle na žánru mě tenkrát bicí připadaly jako tepající srdce kapely, navíc mě zaujala jejich variabilnost. Rozhodnutí jen utvrdila má paní učitelka na piano, která nápad podpořila a dodala mi odvahu přihlášku podat.
Studovala jsi na gymnáziu, a ne na konzervatoři, jak často je zvykem u většiny uchazečů. Kdy ses rozhodla, že hudba bude tvou profesí? chtěla jsi jít i na jinou vysokou školu?
Přiznám se, že jsem hudbu nikdy jako profesi nevnímala. Pro mě představovala prostředek sebevyjádření, způsob komunikace s okolím, zajímavý svět plný skvělých lidí, do kterého jsem mohla skrze hudební nástroj kdykoliv zavítat a bylo mi v něm dobře. Během gymplu jsem se začala, mimo bicích a klavíru, učit hrát také na další instrumenty, byla jsem součástí různých hudebních uskupení, poslouchala, co se dalo… Mimo to jsem hodně četla, což mi společně s vědomostmi nabytými ve škole, přinášelo naprosto jiné podněty k přemýšlení. Když jsem se měla rozhodnout, jakou cestou se vydám dál, hledala jsem průsečík hudby, filozofie, literatury, biologie a jazyků, což byla naprostá utopie. I díky tomu, že jsem se rok před maturitou potkala v rámci hudební soutěže s panem profesorem Opršálem, ke kterému jsem pak před přijímačkami chodila na konzultace, nakonec přihláška na JAMU padla jako jedna z voleb. Jako další variantu jsem měla Španělský jazyk a literaturu na Masarykově univerzitě. Dostala jsem se na obě školy, ale hudba zvítězila.
foto: Patrick Marek
Jakým bicím nástrojům se věnuješ nejraději?
Mojí srdcovou záležitostí jsou melodické bicí, konkrétně marimba a steel drum. Nemůžu však říct, že bych některý bicí nástroj měla radši, každý má něco do sebe.
Jak jsem se dočetla, tak máš obrovský záběr – už před studiem jsi vystupovala s Janáčkovou filharmonií v Ostravě, působíš v barokním souboru, v rock n rollové kapele, hostovala jsi v Národním divadle v Brně, studuješ… jak to všechno stíháš?
Kvůli zahraniční stáži jsem se musela vzdát většiny dlouhodobých projektů, avšak zůstala jsem členkou Houseopery a Orchestrální akademie Filharmonie Brno. Ve filharmonii jsem také součástí teamu, který pořádá hudební workshopy pro základní a střední školy.
Každopádně velké díky patří mému plánovacímu diáři. Jsem od přírody aktivní člověk, takže pořád na něčem pracuji, něco vymýšlím. Mou prioritou je studium, které pak obaluji dalšími projekty. Spočívá to v uvědomění si, že každé hraní zabere individuální množství času a pak už jen zbývá jednotlivé věci poskládat tak, aby se navzájem nekryly – prostě časový Tetris.
Věnuješ se problematice otevřených partitur, soudobé hudbě – co si pod tím může čtenář představit?
To je záludná otázka. Loni jsem v rámci stáže navštěvovala semestrální předmět, kde jsme se snažili vytvořit komplexní definici soudobé hudby, i když jsme problematiku rozebrali ze všech různých hledisek, nepodařilo se nám jednotnou formuli vytvořit.
Velmi zjednodušeně by se dalo říct, že otevřená partitura je ta, která nabízí neomezený počet řešení, přičemž interpret se na určování výsledné podoby díla aktivně podílí. Často se pro jejich zachycení využívá grafický či textový zápis. Instrumentace nemusí být nutně určená. V provedení se používají rozšířené techniky hry, ale také se pracuje se zvuky a ruchy každodenního života.
foto: Vojta Kába
Vypadáš velmi étericky až možná duchovně založená – má to vliv na výběr tvého repertoáru?
Takhle jsem nad tím nikdy neuvažovala, ale asi ano. Když si můžu repertoár vybrat sama, věnuji čas tomu, co mi dává smysl, nad čím musím přemýšlet – zkrátka tomu, co mě posune dál. Pro mě je důležité vyprávět příběh, sdělit myšlenku. Výsledek nemusí být perfektní, ale měl by mít vlastní vnitřní život a možnost svobodně konat.
V oblasti soudobé hudby teď zkoumám experimentální hudební divadlo, které kromě mnohdy technicky těžkých instrumentálních partů, také zahrnuje hereckou akci, pohyb, řeč, práci se světly, kostýmy… Což jen rozšiřuje paletu barev, které mohu při práci použít. Na théâtre musical mě také baví jeho potenciál multimediálního přesahu.
Během studia jsi byla na stáži na California Institue of the Arts. Co ti to dalo do dalšího rozvoje? Co jsi pro to všechno musela udělat, aby ses na stáž dostala a vnímala jsi kulturní (nebo třeba i vzdělávací) rozdíly mezi USA a Evropou?
Rozdíly mezi USA a Evropou jsou markantní snad ve všem, na co si člověk vzpomene – životní prostředí, jídlo, doprava, komunikace a vůbec způsob myšlení, hlavně co se míry pozitivity a otevřenosti týče. První měsíc jsem si připadala jako Alenka v Říši divů. Musím říct, že jsem měla obrovské štěstí. Během stáže jsem, ať už ve škole či mimo kampus, potkala plno úžasných a inspirativních bytostí. CalArts je místo experimentální, kreativní a tolerantní. Hledání nových možností, překračování dimenzí a mezioborová spolupráce jsou zde vítány. Studenti, mnohdy s širokými vědomostmi z rozmanitých sfér, jsou zvyklí diskutovat a o své poznatky se dělit.
Pro přijetí bylo potřeba vyplnit elektronickou přihlášku, která zahrnovala kromě základních údajů také životopis, šest videonahrávek stylově odlišných skladeb, personal statement, dva doporučující dopisy a potvrzení o finanční způsobilosti. Jelikož jsem se na stáž hlásila ve třetím ročníku bakalářského studia, podmínkou také bylo se dostat na magistra. Když k tomu přičtu žádost o vízum, které zahrnovalo spoustu dalších dokumentů, zabralo to poměrně dost času, avšak po všech stránkách se to vyplatilo.
Díky stáži jsem měla možnost prozkoumat kouty umění, do kterých jsem před tím nikdy nezavítala. Kreativní prostředí mi dodalo odvahu tvořit, řídit se svým instinktem a být věrná sama sobě. Dozvěděla jsem se toho mnoho nejen o umění, ale také o životě. Otevřel se mi zcela nový pohled na mnoho věcí, což mě přivedlo na cestu, kterou bych chtěla jít dál. Nejcennější je však pro mě to, že mě tato zkušenost utvrdila v tom, že nic není nemožné.
foto: Vojta Kába
V Kalifornii jsi byla v době, kdy začal řádit COVID-19. Jak to tvou stáž ovlivnilo (výuka, otevření školy atd.) a musela ses vrátit zpátky domů předčasně?
Pandemie dorazila do L. A. asi čtrnáct dní po tom, co u nás začal platit nouzový stav. Škola se nejprve uzavřela na dva týdny, všichni totiž doufali, že jde pouze o prevenci. Po několika dnech jsme dostali e-mail, že se výuka v rámci distancování bude do konce měsíce konat online a o dalším průběhu nás budou informovat. Věděla jsem, že situace v Evropě je špatná a tušila, že to Kalifornii nemine, rozhodla jsem se tedy letět domů. Problém byl tom, že většina letů z Ameriky do Evropy se postupně rušila, a to mnohdy na poslední chvíli. Zkontaktovala jsem tedy generální konzulát ČR v Los Angeles, kde si mě zapsali na seznam českých občanů v USA. Do týdne mi přišla zpráva, zdali mám zájem o místo v repatriačním letu. Domů jsem se vrátila prvního dubna a rovnou šla na čtrnáct dní do karantény. Semestr jsem dostudovala, jako všichni ostatní studenti CalArtu, distančně, jen z jiného časového pásma. Vyučující mi vyšli vstříc a přesunuli moje hodiny tak, aby to s devítihodinovým časovým posunem vycházelo alespoň trochu rozumně. Nemůžu říct, že by online forma výuky ovlivnila její kvalitu. CalArts je uměleckou komunitou, ve které se lidé navzájem podporují a inspirují, což se ještě více projevilo v nastalé závažné situaci.
Doporučovala bys vyjet do zahraničí studovat každému, komu se ta možnost naskytne?
Rozhodně ano!
Jsi také členkou orchestrální akademie Filharmonie Brno – co to všechno obnáší a je orchestr tím místem, kde bys chtěla pokračovat i nadále?
Orchestrální akademie je úžasný počin Filharmonie Brno. Jde o aktivní zapojení studentů do koncertního programu orchestru. Nabízí také možnost sólového či komorního vystoupení v rámci Mladé krve, což je cyklus koncertů určený akademikům. V rámci dvouleté stáže se mimo jiné lze účastnit mistrovských dílen, které filharmonie pořádá, nebo konzultovat nácvik repertoáru se členy konkrétní nástrojové skupiny.
Jsem za tuto zkušenost z celého srdce ráda. Všichni členové bicí sekce jsou skvělí a vždy ochotní mi pomoci. Pokaždé, když mohu být součástí tak velkého profesionálního tělesa, je to radost a čest. Jestli chci dále studovat orchestrální hru, opravdu netuším. Přiznám se, že žádné konkrétní plány nemám… Jen snad bych ráda ve studiu na akademické půdě pokračovala dál. Věřím, že co se má stát, stane se a když ne, tak vyjde něco jiného.
Momentálně jsi už v posledním ročníku studia na HF JAMU. Jak bys studium popsala a bude se ti stýskat? :)
A jak! Studium na JAMU je jedním z mých životních mezníků. Potkala jsem zde spoustu skvělých osobností, které se staly součástí mého světa – lidí, kteří mi svou lidskostí, trpělivostí a ochotou předávat své zkušenosti, pomáhali mou Zemi Nezemi budovat a zkrášlovat. JAMU pro mě vždy bude místem, které mi dalo šanci a změnilo mi život.
foto: Patrick Marek
foto: Archiv Filharmonie Brno