V dalším #JAMUj rozhovoru se vracíme na katedru dechových nástrojů, konkrétně za studentem posledního ročníku magisterského studia Davidem Šimečkem. Jeho studium nebylo zcela standardní, protože už v prvním ročníku vyhrál konkurz do orchestru Národního divadla v Praze. Jak na jeho začátky a roky studia vzpomíná, si můžete přečíst  v dnešním rozhovoru.

 

Davide, jak jsi s klarinetem začínal?

Zajímavě. Původně to totiž měla být kytara… :) Moje hudební začátky jsou svázány se ZUŠ Piaristické náměstí v Českých Budějovicích, kde jsem začínal klasicky na zobcovou flétnu. Asi v osmi letech jsem byl rozhodnutý začít hrát na kytaru, jenže učitel, do jehož třídy jsem chtěl jít, měl zrovna plný stav. Pan Hebík, ke kterému jsem v té době chodil na flétnu, mi tehdy řekl: „Davídku, tebe je na kytaru škoda, ty bys byl dobrý dechař.“ No a přivedl mě k panu učiteli Zdeňkovi Urbánkovi, ke kterému jsem pak chodil až do svých dvaceti let. Tak jsem se dostal ke klarinetu – skoro jak slepý k houslím.

 

Máš vystudovanou konzervatoř v Českých Budějovicích – proč sis ke studiu vybral zrovna Brno?

Brno jsem si vybral vcelku jasně. Věděl jsem už při studiích na konzervatoři, že na JAMU učí skvělá dvojice profesorů Polák-Spilka. S panem prof. Polákem jsme se poté setkali i na několika soutěžích, byl jsem u něj též na konzultaci v Praze a tím vlastně bylo mé rozhodnutí stvrzené.

 

Už začátek tvého studia začal poměrně „nestandardně“ a byl jsi v konkurzu vybrán do orchestru Národního divadla v Praze. Jak bylo po dobu studia těžké skloubit hraní v orchestru a studium?

Ano, to bylo hodně nestandardní :). Konkurz jsem totiž udělal pouze pár měsíců po přijímacích zkouškách na JAMU, myslím, že v dubnu 2015 (přijde mi to jako včera). Původně jsem měl nastoupit pouze na půl úvazek, takže můj plán byl vlastně žít v Brně a dojíždět do Prahy za prací. V srpnu mi však volali z ND, jestli bych mohl nastoupit na celý úvazek. Takže jsem nakonec narychlo sháněl bydlení v Praze a do Brna dojížděl za studiem. A také do Českých Budějovic, protože mi na konzervatoři zbývalo dodělat ještě šestý ročník. Jezdil jsem tedy tento českomoravský trojúhelník a musím říci, že to byl asi nejbláznivější rok mého dosavadního života.

Nejbláznivější co se týče cestování. Během studia nastalo opravdu mnoho těžkých měsíců. Pamatuji si, že v prosinci 2019 jsem měl 52 frekvencí v orchestru, což je opravdu trochu moc, když člověk musí ještě cvičit, zkoušet s kvintetem nebo třeba spát :). Na(ne)štěstí za pár měsíců přišel covid a volna bylo pro změnu zase až moc.

V roce 2016 ses stal členem Orchestru mladých EUYO. Co je podstatou tohoto orchestru a jak probíhal výběr do orchestru?

Podstatou EUYO je vybrat ty nejlepší mladé hudebníky z 28 (nyní vlastně už jen 27) států EU, jejichž věk nepřesahuje 28 let. Konkurzy se konají ve všech státech Evropské unie a poté se vybere jeden velký symfonický orchestr, který má každý rok své jarní a letní turné a mezitím menší projekty. Jsem opravdu moc vděčný za tuto zkušenost – z celé EU se totiž každý rok do orchestru probojuje pouze tři až pět klarinetistů, což je velmi málo. Měl jsem štěstí, že jsem jako první český klarinetista za celou téměř padesátiletou éru tohoto orchestru mohl s orchestrem vyjet. Celkem jsem absolvoval čtyři turné a několik menších projektů. 

Jak vůbec v této době orchestr EUYO funguje?

Těžko, stejně jako většina orchestrů v této bláznivé době. Naposledy jsem s nimi však spolupracoval v roce 2018, od té doby mám trochu omezené informace. Co vím, je, že streamují koncerty v malých ansámblech, většinou sestavených z lidí ze stejného státu. Vím také, že na jaře měli jakousi upravenou verzi turné, měli zkoušky online, workshopy atd. Velmi mě to mrzí kvůli nim, protože to nejlepší na EUYO, a obecně mládežnických orchestrech, je právě setkávání lidí z tolika různých států a společné hraní – takovou atmosféru jsem zatím nezažil v žádném jiném symfonickém orchestru. To nadšení a energie – věřím, kvůli nim i kvůli nám všem, že se situace co nejdříve vrátí do normálu.

 

V roce 2020 jsi také absolvoval Orchestrální akademii České filharmonie. Co ti akademie dala a doporučil bys každému zkusit orchestrální akademii?

Určitě bych to bez váhání doporučil všem. Byla to opravdu výjimečná zkušenost, hrát v našem top orchestru se skvělými filharmoniky, světovými dirigenty a sólisty. Navíc klarinetová sekce ČF nechává akademiky hrát několik projektů i na „první židli“, což je neskutečný zážitek. Velká zodpovědnost a nervy, ale když se zadaří, je to opravdu skvělý pocit a velká motivace.

 

Jak vnímáš současnou dobu – nemožnost hrát před lidmi, koncertovat?

Snažím se ji vnímat pozitivně, i když, co si budeme povídat, ne vždy je to jednoduché. Každý den cvičit a dál na sobě pracovat bez vidiny koncertů je občas velmi demotivující. V divadle teď fungujeme na bázi nárazových koncertů a představení, které se buďto prostřednictvím ČT art, nebo sociálních sítí, streamují. Bez lidí samozřejmě, před každým projektem - i během něj -  testování. Je to smutné, ale zaplať pánbůh za to, alespoň nějak pracujeme. Otázkou je, jaký bude mít tato pandemie dlouhodobější následek, to je to podstatné. Nicméně, když teď vidím, jak jsou lidé lační po prvním jarním sluníčku, doufám, že budou stejně tak lační i po kultuře a že tuto krizi všichni nějak ustojíme.

 

Působíš také v několika souborech – je to pro tebe „oddych a odreagování“ od hry v orchestru?

Zatím jsem se naštěstí ani při hře v orchestru nedostal do stavu, kdy by mě to nějakým způsobem nebavilo nebo nudilo. Takže vlastně ani ne tak oddych a odreagování, je to spíš prostě něco jiného, co mě hodně naplňuje vlastně už od ZUŠ. Navíc mám štěstí, že mohu hrát s tak skvělými muzikanty, jak v kvintetu, tak v poměrně nově vzniklém triu s klavírem a violoncellem, což je pro mě obrovská hnací síla ve všech ohledech. 

S dechovým kvintetem Alinde jsi získal v roce 2019 cenu na soutěži v Bukurešti. Jsou podle tebe účasti na soutěžích nedílnou součástí přípravy na další kariéru?

Nevím, jestli stále jsou. V určitou dobu nedílnou součástí přípravy jistě byly. Můžeme sice polemizovat o podstatě uměleckých soutěží jako takových, jak moc mohou být objektivní atd., nicméně velice důležitá je příprava na ně. Pokud má člověk cíl v podobě soutěže, konkurzu nebo třeba nějakého většího koncertu, velmi ho to motivuje cvičit intenzivněji a pečlivěji a tím pádem se rychleji posouvat vpřed. Za sebe musím říci, že už nyní soutěže v sólové hře nevyhledávám. Je to velmi těžká disciplína a obdivuji všechny, kteří se jí věnují. Já musím pokorně uznat, že už na ni nemám úplně nervy ani energii. 

 

Podporovali tě pedagogové na dechové katedře a jsi rád, že letos absolvuješ zrovna v Brně, a co tě po absolutoriu čeká a jak budeš na tyto roky života vzpomínat?:)

Zpětně musím říci, že jsem opravdu ze srdce šťastný, že letos absolvuji právě na JAMU. Byly to krásné roky, trochu bláznivé, ale myslím, že právě díky podpoře profesorů jsem to všechno dokázal nějak zvládnout. A nejen profesorů, ale celé dechové katedry JAMU. Po absolutoriu mě, co se studia týče, čekají přijímačky na doktorské studium, a co se týče jiných věcí, absolutně nevím – nevím totiž, co bude za týden – plánovat se v této době moc nedá. 

Nevím, jestli se mě, Danielo, ptáš na dobu v covidu nebo před ním :). Ale přes všechny těžkosti současné doby myslím, že na tato léta budu vzpomínat jen v tom nejlepším.

foto: Archiv David Šimeček