Kateřina Potocká, klavíristka a studentka druhého ročníku magisterského studia, která patří v současnosti mezi zářící hvězdy naší akademie. Pod vedením profesorky Aleny Vlasákové dosáhla ve svých pětadvaceti letech celé řady mezinárodních úspěchů, a v jejích šlépějích by si tak přál kráčet nejeden mladý interpret. To, jak dokonale vládne černým a bílým klávesám, dokázala například v Gdaňsku (2. cena na Piano competition online, 2022) nebo ve Francii (2. cena v soutěži Nouvelles Etoiles Music Competition, 2023). Kudy vedla Katčina cesta, a co by doporučila mladším kolegům pro dosažení úspěchu na poli klavírní hry? I to se dočtete v tomto rozhovoru. 

Kdy a jak ses ke klavíru dostala, a proč tehdy padla volba právě na tento nástroj?

Hře na klavír jsem se začala věnovat ve 4,5 letech, kdy jsem byla přijata do hudebky. Moje máma v dětství sama na klavír hrála a babička měla doma pianino - tam jsem také klavír prvně poznala a podrobila průzkumu. Výběr oboru byla tedy vzhledem k okolnostem jasná volba.

Jak vypadala tvá hudební cesta, která tě dostala až na JAMU? Měla i nějaké trnité pasáže, kdy sis nebyla jistá, že chceš klavíru život zasvětit?

Můj život s klavírem začal v SZUŠ Havlíčkův Brod, kde mě vedla paní učitelka Blanka Skálová. Myslím, že poměrně brzy mi bylo jasné, že bych se chtěla hudbě věnovat profesionálně. V 15 jsem ani neuvažovala o žádné jiné střední škole než konzervatoři (ke zklamání některých učitelů na ZŠ). Ve studiu jsem pokračovala na Konzervatoři P. J. Vejvanovského v Kroměříži ve třídě MgA. Martiny Schulmeisterové a nyní studuji na JAMU u prof. Aleny Vlasákové. 

Neřekla bych, že jsem někdy opravdu uvažovala o tom, že bych se věnovala něčemu jinému. Samozřejmě není každý den posvícením, někdy se vyskytnou různé problémy nebo přijde období, kdy se člověku nedaří, jak by si představoval, a má pochybnosti. Ale myslím, že to k životu patří a zkušenosti lze čerpat nejen z úspěchů, ale i pádů.

Kdo má na tvém úspěchu podle tebe největší podíl a zásluhy (samozřejmě kromě tebe samé)?

Velký dík patří především všem mým skvělým pedagogům. Jejich zásluhou jsem se mohla v hudbě rozvíjet a předali mi nespočet cenných rad a zkušeností. Významné poděkování náleží také mé nejbližší rodině, která mě vždy podporovala a i přes různé obtíže vytvářela podmínky pro to, abych se hudbě mohla věnovat.

A teď už blíže ke klavírní hře. Jaké typy skladeb, žánry nebo období jsou ti blízké? Jsou naopak nějaké skladby, které raději odkládáš bokem?

Mám ráda všechna stylová období. Každé přináší něco jiného, což s troškou nadsázky zpestřuje můj hudební jídelníček. U jednotlivých skladeb je to pak kus od kusu, co mě zrovna osloví.
 

Co bys poradila mladým studentům klavírní hry, jak získat tu správnou techniku a stát se virtuosem?

Poslouchejte své pedagogy a důvěřujte jim, myslí to s vámi dobře a mohou vám toho hodně předat. Rozšiřujte si své hudební obzory, navštěvujte koncerty a zajímejte se o hudbu. Samozřejmostí je také náležitá každodenní domácí příprava.
 

Věčná otázka – píle vs. talent. Jak to je u tebe? Odkud podle tebe pramení tvůj úspěch?

Myslím, že píle a talent se musí vzájemně doplňovat. Talent je určitě nezbytný, ale míra talentu je u každého daná, to nelze ovlivnit. Nicméně to, jak člověk svůj talent rozvíjí, rozhodně ano. Žádný učený z nebe nespadl a dovednosti je potřeba pěstovat. Jednoduše - bez práce nejsou koláče.

Jaký je to pocit, vyhrát nad mnoha dalšími lidmi, kteří se klavíru tak intenzivně věnují. Znamená to pro tebe motivaci být ještě lepší?

Soutěže mohou být bránou k mnoha různým příležitostem a zkušenostem. Je to také určitý cíl, který si člověk vytyčí a který ho motivuje na sobě pracovat. Ve výsledku však soutěží stejně sám se sebou – svůj výkon je to jediné, co může ovlivnit. Vždycky bude na světě řada lidí, kteří budou lepší. Kdo se přihlásí, jaká konkurence se sejde - to člověk neovlivní. Úspěch na soutěži je pak jakýmsi potvrzením, že jste odvedli dobrou práci, jdete správným směrem. Ale úspěchem to nekončí, člověk se pořád může zdokonalovat.

 

Kdyby tě někdo na měsíc odehnal od klavíru, co bys dělala? K čemu tíhla?

Pravděpodobně bych si přečetla nějakou knížku, něco bych vyráběla, šila či malovala, poslouchala bych hudbu, možná bych vyrazila někam na výlet a načerpala sílu a inspiraci pro návrat ke klavíru.

Vzhledem k tomu, že tě nikdo jistě odhánět od klaviatury nebude, se teď raději zeptám na tvou klavírní budoucnost. Jaké jsou tvé cíle? Čeho bys chtěla jako klavíristka dosáhnout?

Co se budoucnosti týče, přála bych si hlavně, aby mi hudba stále přinášela radost a aby lidi bavilo mě poslouchat. Také abych zůstala zdravá a mohla se svému oboru naplno věnovat a prohlubovat svoje dovednosti.

Text: Kateřina Slaběňáková

foto: archiv K. Potocká, JFO, Nadace Bohuslava Martinů