"S panem profesorem Jiřím Doleželem se znám od svého dětství. Poprvé jsme se potkali na klavírních kurzech v Mikulově, kam jsem od té doby jezdila pravidelně. Už tehdy jsme spolu navázali velice přátelský vztah. Pan profesor se stal mou velkou inspirací, dodnes je mi rádcem a (snad ho tak mohu nazvat) přítelem, se kterým jsem sdílela nejen to dobré, co se v mém životě dělo, ale i mnohé méně veselé okamžiky. Vždy jsem se na něj mohla s čímkoliv obrátit, byl pokaždé velice ochotný, laskavý. V rámci předmětu Komorní hra se mnou trpělivě nastudovával všechny skladby, které jsem si kdy vybrala, dával rady nejen mně, ale i všem mým kolegům v nejrůznějších komorních seskupeních.

Už během mého studia vznikla myšlenka, nějakým způsobem zaznamenat alespoň zlomek z toho, co jsem vyslechla během našich společných hovorů, ať už ve třídě během vyučovacích hodin nebo na zahrádce některého z podniků, kam jsme často zašli na oběd, kávu či pivo. Tyto naše rozhovory byly velmi přátelské, lidské, plné zajímavostí ze života pana profesora nebo jeho mnohých kolegů a přátel-muzikantů. Trvalo to dlouho, do cesty se nám stavělo množství překážek, ale nakonec se společné úsilí přece jen vyplatilo a vy, čtenáři, můžete nyní díky tomu nasát atmosféru našich hovorů a dozvědět se o Jiřím Doleželovi možná trochu víc. Jde totiž o člověka nesmírně laskavého, s neutuchající životní energií, kterou mu může většina z nás jen závidět, člověka s vytříbeným smyslem pro humor a především velkým srdcem."

 

Rozhovor s panem profesorem Doleželem sepsala naše absolventka Alžběta Krausová.

 

RODINA, STUDIA, PEDAGOGICKÁ ČINNOST

 

Vyprávějte o sobě, o svém dětství, o Vaší rodině…

Můj tatínek Alois pracoval jako účetní v podniku Alpa v Brně-Králově Poli. Maminka Leopolda byla ženou v domácnosti. Oba rodiče se věnovali hudbě na amatérské úrovni. Tatínek hrával poměrně slušně na housle, nejen doma, ale také v kostele. Maminka zase zpívala v kostelním sboru. Mladší sestra Marta posléze studovala taneční konzervatoř v Brně. První dvě sezóny účinkovala v divadle v Opavě, poté byla členkou Národního divadla v Brně. 

Já sám jsem začal hrát na klavír asi ve druhé třídě obecné školy. Zpočátku jsem docházel pouze na hodiny klavíru do soukromé hudební školy v Králově Poli k paní učitelce Jánské. Doma jsme měli staré vídeňské křídlo - na to jsem se učil hrát. Značku si už nepamatuju. Až teprve ve druhém ročníku konzervatoře jsme díky půjčce od našeho strýce Františka, soukromého obchodníka se šaty, zakoupili klavír značky Rössler. Ve chvíli, kdy jsem začal učit a vydělávat, jsem klavír strýci splatil. Ten nástroj mám dodneška. Je hroznej! (smích) Proto si rád zahraju tady, na JAMU.

 

Existovali ve Vaší rodině předci, kteří se hudbě nebo umění věnovali profesionálně? Kde se vzal Váš zájem o hudbu? Věnoval se někdo v historii Vaší rodiny učitelskému povolání?

O žádných profesionálních hudebnících v rodině nevím. Vím pouze to, že z otcovy strany se hudební nadání dědilo, ale ne profesionálně - vesničtí muzikanti - tu v kostele, tu v kapele. Jakýsi klarinetista, nepamatuji si kdo, také nějaký houslista. A jak jsem zmínil, sám otec hrál na housle. Z matčiny strany nikdo. Maminka zpívala jen amatérsky. Ale v rodině tatínka tak nějak všichni na něco hráli, i když bůhvíjak. Ani učitelské povolání se v naší rodině nevyskytovalo. 

 

Vaše sestra je baletkou. I ona byla první v rodině?

Ano. V minulosti nic podobného nebylo, kdepak. 

 

A co nějaké klukovské sny o budoucím povolání? Třeba i mimohudební. Voják, hasič, popelář?

(smích) Ale popelář jako úplně malý kluk ano. Právě popelář. To se mi líbilo. Jinak si to už nepamatuju. Od malička jsem rád četl, ale že bych se chtěl stát spisovatelem, to ne. Jo! (ťuká si na čelo) Spisovatelem ne, ale brzy jsem si začal psát, co jsme kde zažili, různé příhody…

 

Deník…

No, quasi deník. Ne pravidelně. Pouze nějaké dojmy. Ale to mě bavilo. 

 

Pamatujete si na první koncert, který jste navštívil, nebo na kterém jste hrál? Co Vás vlastně dovedlo právě ke klavíru?  A kdy jste dospěl k tomu, že se mu budete  věnovat profesionálně? 

První koncert? To bylo asi s tatínkem, šli jsme na koncert Váši Příhody. Ale první impulz… To je složité. Já už si to moc nepamatuji. Za první, mě to bavilo. A za druhé, když tedy můj otec hrál na housle, tak povídal: “Jiří, a kdybys ty na klavír…”, no, takže později jsme hrávali s tatínkem doma společně. On fidlal, chudák - teda, že to tak řeknu - ale ano. Hráli jsme společně lehké koncerty, Dvořákovu Humoresku, Ave Maria. Vždy mi řekl: “Tak pojď, budeme hrát!” Někdy mě to otravovalo, nechtělo se mi, ale někdy zase jo. To už mi bylo asi devět, deset let, když jsme spolu takto hrávali. Z hudební školy v Králově Poli si toho pamatuji už málo. Vzpomínám si, že jsem se učil podle Beyerovy klavírní školy. Tehdy ani nic jiného nebylo, nediv se. Taky se pamatuju na Páleníčkovy Pohádky, ale to bylo až později. Hrál jsem jen výběr z nich, některé byly nad moje síly. Ale nějaké další skladby, baroko, Bach, to si vůbec nepamatuju, spíš nějaké sonatinky. Něco jsem zahrál od Křičky, ale už ti neřeknu co. Veřejné koncerty jsme tehdy neměli. Teda možná nějakou třídní besídku na konci roku, ale tomu se ani nedalo říkat koncert. Asi ve čtrnácti letech jsem se rozhodl, že půjdu studovat klavír na konzervatoř.

 

Jak v té době vlastně vypadaly přijímací zkoušky? 

Součástí přijímací zkoušky bylo samozřejmě prokázání technických dovedností - zahrát stupnici s akordem, to ano. Ale nepamatuji se, že bychom museli splnit jednotlivá stylová období, jako je to dneska. To ne. Já jsem tehdy hrál ty lehké Beethovenovy Variace G dur. To víš, škola byla v té době daleko menších rozměrů, to byly poválečný roky, teprve se to rozjíždělo a každý chtěl na nějakou školu. Dneska už je všechno jinak. Já jsem se tedy hlásil na klavír, ale na přijímací zkoušky jsem nebyl dobře připraven a nakonec jsem byl v roce 1945 přijat na varhany. Studoval jsem je jeden rok, ale nebavilo mě to. Daleko víc jsem se zajímal o studium obligátního klavíru. Mojí profesorkou byla Židovka navrátivší se z koncentračního tábora. Po roce od přijetí ke studiu varhan jsem se opět přihlásil a v roce 1946 jsem začal studovat klavír jako svůj hlavní obor u profesora Vaňury. Vilém Vaňura byl výborným klavíristou a nesmírně laskavým člověkem. Měl čtyři děti a občas během vyučování odpočíval. (smích) Byl absolventem Viléma Kurze. Každý rok hrál s ochotnickým orchestrem Dvořákův Klavírní koncert g moll právě v Kurzově úpravě. 

Studium na konzervatoři tehdy trvalo pět let, já jsem tam tedy celkem strávil let šest. K varhanám už jsem se nikdy nevrátil a věnoval se jenom klavíru. Absolvoval jsem v roce 1951 Dvořákovými Variacemi As dur. 

 

Jaký jste byl jako student? Bavilo Vás to? Šlo Vám to, nebo jste se musel učit?

Normální kluk! Něco mě bavilo - ještě v obecné škole čeština, dějepis. Něco mně nešlo - matematika, fyzika - ta pro mě byla úplným utrpením. Ale později na konzervatoři mě bavilo všechno. Já jsem měl rád speciálně dějiny hudby. A ruštinu - nikdo neuměl nic, ale já jsem se naučil azbuku. Ne kvůli Sovětskému svazu! Ale chtěl jsem to poznat, ty jejich klikyháky. 

 

A po studiu na konzervatoři přišla JAMU…

Uvědomoval jsem si tehdy, že nejsem dostatečně technicky vybaven, a tak jsem to doháněl - cvičil jsem zejména stupnice, akordy, Kurzova prstová cvičení. K tomu mě vedl už na konzervatoři profesor Vaňura. Na JAMU jsem studoval ve třídě Ludvíka Kundery. Tehdy už to byl pán v letech. Ne starý, ale starší. Byl velice trpělivý a klidný. Ale dost často zapomínal. Jednou mi povídal: “Jiří, tak kdy se sejdeme?” a vzápětí z kapsy vytáhl papírovou desetikorunu a na její okraj si napsal: středa v deset hodin. (smích) Hodně toho věděl. Po stránce řemeslné toho moc neřekl, tím se zabýval jeho asistent Karel Jandera. Jak ten nás trápil, pořád prsty, prsty. Profesoru Kunderovi toto bylo jedno, řešil spíš muziku. Jednou jsem na něj měl zlost. Studoval jsem tehdy Smetanovu Fantazii na české národní písně. Chtěl po mně, abych si vypůjčil sborník lidových písní a abych vypsal slova těch, které byly ve skladbě použity, ale myslel jen pro ilustraci, představu. Jenže já vypisoval všechny sloky - a taková písnička, ta měla spoustu slok! Co já nad tím strávil času. Ale on měl vlastně pravdu. To jsem dokázal vidět až po letech. V době mého studia zastával funkci rektora JAMU. Hodiny byly, ale neměl čas na nic navíc. Od vidění jsem se znal taky s jeho synem Milanem. Občas jsme se potkali na ulici, i oni bydleli v Králově Poli. 

Mezi mými spolužáky byli například klavíristé Radek Kvapil nebo Josefa Hloušková. Dále violoncellista Josef Sikora, spolu jsme hráli třeba Beethovenovy sonáty, Janáčkovu Pohádku nebo Dvořákův koncert. Také dirigent Radomír Eliška nebo zpěvačka Eva Zikmundová, se kterou jsem nastudoval mimo jiné Novákovy písňové cykly. Nejvíce jsem spolupracoval asi s houslisty a se zpěváky. Například s houslistou Květoslavem Wachtlem. Namátkou si vzpomínám, že spolu jsme hrávali Dvořákův Houslový koncert a moll, Mazurek nebo Mendelssohnův houslový koncert. 

Ze sólového repertoáru si vzpomínám na Rameaua, Beethovena - třeba Sonáta As dur op. 110, samozřejmě jsem se hojně věnoval Smetanovi a Dvořákovi. Objevem tehdejší doby byl Prokofjev, od něj jsem nastudoval suitu z Romea a Julie. Vždycky jsem měl rád Debussyho, na JAMU jsem hrál jeho preludia. Hrával jsem taky Chopina - Scherzo h moll, Baladu g moll, nějaké mazurky, ale musím přiznat, že velmi nerad. Naproti tomu jsem se zejména díky Ludvíku Kunderovi seznámil s Janáčkem a do jeho hudby jsem se vpravdě zamiloval. Hrál jsem ho velmi mnoho a také s velkým potěšením. A nesmím také zapomenout na Vítězslava Nováka. Během studia bylo tehdy povinností vystoupit jednou s doprovodem orchestru. Pro koncert se Státní filharmonií Brno pod taktovkou Aloise Veselého jsem si vybral právě Novákův Klavírní koncert e moll. To byl jeden z mých nejsilnějších zážitků z koncertního pódia. 

Stejně jako na konzervatoři, i na JAMU jsem byl o rok déle, než bylo běžné. Standardně se studovalo čtyři roky. Já jsem si studium prodloužil - čtyři roky jsem studoval prezenčně - toto období jsem zakončil klasickým celovečerním absolventským koncertem složeným ze sólových klavírních skladeb, poslední pátý rok jsem studoval dálkově - během tohoto roku jsem odehrál ten Novákův koncert. Po čtyřech letech jsem totiž nastoupil jako učitel a korepetitor na Vyšší hudební školu v Kroměříži. Konkurz jsem tehdy dělal se spolužákem Milanem Klíčníkem a nakonec jsme obstáli oba. V Kroměříži jsem korepetoval na oddělení smyčcových nástrojů. 

Zpátky jako pedagog do Brna…    

Na brněnskou konzervatoř jsem se vrátil, tentokrát již jako pedagog, v roce 1961. Nejprve pouze externě. A po úspěšném konkurzu mezi léty 1962—1978 interně. Vyučoval jsem hlavní obor i povinný klavír, také jsem korepetoval. V letech 1978—1979 jsem na konzervatoři působil pouze externě, protože v té době už jsem nastoupil na částečný úvazek na JAMU. Mezi mé kolegy patřili ze začátku mého působení například Vlastimil Lejsek, krátce také Otakar Vondrovic anebo manželé Novotní z Košic, také absolventi JAMU, kteří jezdili do Brna jednou za týden. Vedoucím katedry byl nejprve Karel Jandera. To bylo velmi těžké období. Jednak kvůli Janderovi, jednak kvůli celkovému politickému ovzduší. Tak třeba klavírní seminář musel začínat tím, že někdo měl připravený přehled tisku, takzvané aktuality. To bylo politické nařízení, to si dnes už nikdo neumí představit. Posléze byl ale Karel Jandera odvolán. On sám se prakticky znemožnil - tím až přílišným ideovým přesvědčením. Já už si nepamatuji konkrétní důvody, ale jednoho dne rektor František Šolc, i když byl jakýkoliv a taky komunista, tak usoudil, že Jandera tam už nemůže být. Ono bylo pár rozumných komunistů, ne mnoho, ale byli. Jako třeba doktor Vladimír Hudec, vynikající znalec Zdeňka Fibicha. Jednu dobu jsem se stal vedoucím katedry i já, to bylo ještě za totality. No a pak asi po dobu tří let, v letech 1986—1989, jsem působil jako prorektor pro vědu a výzkum. Měl jsem tehdy na starosti dohled nad knihovnou, plnění studijních plánů a podobně. Také po mně chtěli, abych zastával funkci prorektora pro politické a ideové záležitosti, nebo jak se to tehdy jmenovalo, ale na to jsem odpověděl: “Ani za nic na světě!”. Nicméně ani ve funkci prorektora pro vědu a výzkum jsem se necítil, nebavilo mě to. Byly to vlastně, to tam klidně napiš, jedny z nejhorších let mého života! V tu dobu jsem měl možnost aktivně hrát a taky jsem měl dobré žáky. Tomu jsem se chtěl věnovat a neměl jsem na to pro tu funkci dostatek času ani volnou hlavu. Byl jsem neustále tlačen do schůzí, porad - a to mě dodneška strašně nebaví! V červnu 1989 jsem došel za tehdejším rektorem Vladimírem Hudcem a řekl jsem mu: “Vladimíre, už fakt nemůžu a nechci!” a on mi odpověděl: “Ano, já vím, ale prosím tě, vydrž ještě chvilku, neboj se, počítám s tím. Už mám tip. Ještě připravíme nový školní rok a zbavím tě toho.” A v listopadu 1989 to skončilo. To se mi ulevilo.

Mým kolegou a nadřízeným se v jednu dobu stal Jiří Skovajsa. Byli jsme dobrými přáteli, také jsme spolu učili v Mikulově na letních prázdninových kurzech. On měl určité vyhraněné názory, chtěl absolutní pořádek, ale oddělení šlapalo a systém fungoval. 

Mezi mé studenty na JAMU patřila třeba Eva Paseková, Žofie Daniščáková, Martina Juhaňáková (dnes Martina Farana), Pavel Kratochvíl, manželé Pančochovi. Líbu Pančochovou jsem učil pouze dva roky. Poté odjela na stáž do Norska, po návratu přešla k Jiřímu Skovajsovi. Ale neměli se moc rádi, tak mi občas přišla zahrát. Dále jsem učil Danu Drápelovou, Milana Vaška, Marcelu Jelínkovou, Petra Hanouska, Jaroslavu Majerovou nebo dálkově studující Janu Jelínkovou a mnoho jiných.

Jistě jste byl za celou dobu Vaší pedagogické činnosti členem porot nejrůznějších soutěží…

No ovšem! Mnohokrát jsem byl předsedou krajských kol soutěží základních uměleckých škol. Několikrát v jihomoravském, jednou v severomoravském, jihočeském a asi dvakrát, to se budeš divit, ve východoslovenském kraji! To byl zážitek. Tady jsme byli vždycky zvyklí na harmonogram soutěže, že všechno musí jít přesně podle něj. Když jsem přijel do Košic, zrovna bylo hrozný teplo. Řekl jsem jim, že bych si dal trochu piva, ale že už není čas a my musíme začít. Ale oni že ne, “my Vám to pivo seženeme!”, ale já zase, že už přeci musíme začínat, ale oni “ne to vůbec nevadí”. Takže jsme začali alespoň o půl hodiny později, to by ještě tolik nevadilo. Ale pak další neustálá zpoždění, tu dvě hodiny, tu hodina, pořád se mluvilo nebo jedlo, zkrátka nic nebylo podle plánu. Ale byla to taková výjimečná soutěž, v Košicích mi bylo moc dobře. (smích)

Já sama jsem Vás poprvé poznala na letních klavírních kurzech v Mikulově, kde jste působil řadu let. Vyučoval jste i na některých jiných? 

Samozřejmě. Na kurzech v Bechyni, tam jsem působil alespoň šest let. Ale neučil jsem tam děti, spíš kantory a kantorky z hudebek. A pak samozřejmě kurzy v Mikulově. Tam jsem byl od prvního ročníku. 

KONCERTNÍ ČINNOST

Z Vašich zápisníků je patrné, že jste se za svůj život věnoval veřejnému vystupování ve velké míře. 

Nechci se chlubit, ale koncertů bylo hodně. Pak nějaká cizina, a to hlavní - učil jsem na JAMU. Co víc k tomu.

Zhruba od nástupu do Kroměříže jsem začal s Josefem Sikorou nahrávat v Československém rozhlase v Bratislavě - nahrávky Beethovenových sonát, Janáčkovy Pohádky, Martinů 4 nocturen, novinek a premiér slovenských skladatelů. Toto trvalo zhruba ještě dva roky po návratu do Brna. 

Ještě v době, kdy jsem vyučoval na konzervatoři a zároveň externě na JAMU, tak jsem právě na akademii korepetoval melodramy u Vlasty Fialové, která tam vyučovala. Poté, co byla komunisty propuštěna, zaujal její místo Milan Pásek, někdejší ředitel Divadla bratří Mrštíků. Ale Vlasta Fialová, ona těm melodramům tak rozuměla, ona ty verše skoro zpívala! Společně s ní a hercem Zdeňkem Kampfem jsme vystupovali na koncertech pro mládež. Tehdy existovala organizace Krajský podnik pro film, koncerty a estrády sídlící v Besedním domě. Organizovala všechno možné od estrád po vážnou hudbu a mimo jiné i koncerty pro mládež. Bylo to něco ve stylu Klubu přátel hudby. Šlo spíše o menší akce, menší místa. Za takový koncert, to se budeš divit, jsme dostávali hrubého dvě stě korun, čistého sto osmdesát. Ale tehdy už jsi za to něco koupila! Prováděli jsme hlavně Fibicha - Vodníka nebo Štědrý den, Kovařovice, Foerstera - Tři krále, Ostrčila - Baladu českou.

Příležitostí ke hraní bylo víc. Skoro v každém městě byly Kluby přátel hudby, kulturní domy. Většinou se špatnými klavíry, ale tam všude se dalo hrát. Já sám jsem byl členem Svazu skladatelů v brněnské pobočce. Svaz pořádal pravidelné koncerty, například Hudební středy v Besedním domě, také koncerty v Domě umění. Jedním z mých osobních největších zážitků z koncertního pódia bylo provedení Janáčkovy Klavírní sonáty právě v rámci koncertu Svazu skladatelů v aule JAMU.

Několikrát jsem účinkoval na Kobližné ulici v kavárně U Rudého vola, kde se organizovala nedělní matiné, koncerty vážné hudby. Tam jsem vystupoval společně s Pavlem Kamasem. To byly dobrý kšefty! Písňové cykly - Vítězslav Novák, Luboš Sluka, Zdeněk Fibich a jiní.

Psaly se na Vaše koncerty kritiky v novinách, hudebních časopisech? Četl jste je? Jaké byly?

Nejčastěji asi právě na koncerty Svazu, na Hudební středy. Většinou pochvalné, nepamatuju se na žádnou negativní. Anebo to někdy kritici obešli: “... a u klavíru spolehlivě Jiří Doležel.” No, tak si vyber. 

 

Co Vy a tréma? Trpěl jste trémou?

No, na konzervatoři jsem míval trému. A dost velkou. Absolvoval jsem Dvořákovými Variacemi As dur. To si pamatuji. No, uhrál jsem to, ale vím, že jsem měl velkou trému. A jednou jsem na večírku doprovázel Evu Maškovou, později provdanou Zikmundovou. Pamatuji si, že to bylo něco těžkého. Nejen že se mi klepaly prsty, ale taky celá noha a místo pravého pedálu jsem pořád šlapal vedle. No ale pak s větší jistotou na JAMU přišlo i více klidu do vystupování. No, klidu. Míval jsem trému, ale už ne takovou, že by to příliš ovlivňovalo moje výkony. Pamětními výpadky jsem nikdy netrpěl. Možná se mi to párkrát stalo, ale nijak zásadně. 

 

Ani když jste měl vystoupit s celým orchestrem? Ani tehdy jste se nebál? 

Nééé, mně se to strašně líbilo a inspirovalo mě mít orchestr za zády. A ten Novákův Klavírní koncert jsem hrál prostě s chutí a naučil jsem se ho bez problémů. Paměť, musím říct, byla dobrá (klepe na stůl). Ale taky jsem často cvičil tak, že jsem si v Králově Poli vzal noty a šel ráno do parku, kde jsem se učil bez klavíru. Například při přípravě Beethovenovy Sonáty As dur na absolventský koncert. To mně pomohlo hodně. Celou fugu jsem se v podstatě naučil tam.

 

Hodně jste se věnoval soudobé hudbě a přispěl jste tak k její propagaci. Vzpomínáte si na jednotlivé skladatele? Spolupracoval jste s nimi osobně? Podíleli se svými názory na konečné interpretaci? Konzultovali jste jednotlivé skladby? 

Ano, hrál jsem jak sólové, tak komorní skladby soudobých autorů. Třeba Jan Nováka, Jiřího Matyse, Zdeňka Zouhara, Milana Slimáčka, Luboše Sluky, Josefa Ceremugy a dalších. Mezi nejlepší patřil asi Jiří Matys. Byl sice dost přísný a vcelku nekompromisní, ale asi jsem ho měl nejraději, i když občas došlo ke střetu.

Byl jste členem souboru Musica Cameralis. Řekněte o něm více.

 

Byli jsme čtyři. Flétna, hoboj, cello, klavír. Na flétnu Marta Pilátová, hoboj Jiří Chlebníček, violoncello Vratislav Lukáš a u klavíru já. S tímto souborem jsem hrál snad deset let po celé republice. Hráli jsme jednak starou muziku, triové sonáty, jednak také soudobou hudbu napsanou speciálně pro nás - Bohuslava Řehoře, Jana Řezníčka, Zdeňka Zouhara. Při tom vzpomínání se mi vybavuje jedna historka. Měli jsme tehdy koncert ve Varech, dopolední matiné. Bylo přítomno velmi početné publikum, mnoho lidí se přišlo podívat z kolonády. Já tehdy trpěl silnou alergií a neustále mi teklo z nosu. To by ani tolik nevadilo, no teda vadilo, poněvadž každou pomlku jsem si musel utírat nos. Ale co hlavně! Já nevím, který z těch dechařů se v jednom místě rytmicky zapletl a už byl malér na světě. Takže to najednou nebyla stará muzika, ale několik taktů aleatorní hudba. Ti dva dechaři se, chudáci, nemohli vůbec najít, my s cellistou jsme se drželi, ale mně to přišlo tak směšný, ale tak strašně moc, až mi tekly slzy z očí a do toho senná rýma z nosu. Tak moc jsem si oddechl, když jsme dohráli. (smích)

Ale veselých příhod jsme zažili za celou tu dobu působení víc. Jednu například v zimě. Kamsi jsme jeli na vánoční koncert, ale museli jsme se padesát kilometrů vracet, protože hobojista nechal frak na zastávce v Bystrci!

 

Vzpomínáte si ještě na nějaké příhody, které jste zažil během Vašich koncertů se svými kolegy?

Tak třeba na Jana Vacka. S Honzou jsme zažili mnohé. On byl svůj. Třeba řekl: “Já k Vám přijdu ve dvě na návštěvu.” A také nakonec přišel, ale ne v půl třetí, ne ve tři, ale třeba v pět! Jednou jsme spolu hráli koncert v Jeseníku. Tehdy byla strašná zima, náledí. Já už jsem byl na místě, ale Honza nikde. Pořadatel trval na tom, že už se musí začít něco dít, takže jsem já sám ve svetru a špinavých kalhotech (protože frak byl u Honzy v autě) začal hrát všechno, na co jsem si v ten moment vzpomněl. Turecký pochod, Lístek odvanutý, Smetanovu polku, zkrátka pelmel. A do toho jsem hlavně kecal o všem možném, abych získal čas. Až se najednou objevil Honza, tak že půjdeme hrát. Ale byl opravdu třeskutej mráz, musel jsem na sebe navléct frak zmrzlej z auta a začít hrát. Už si nepamatuju, co jsme to hráli, asi nějakou Beethovenovu houslovou sonátu, nevím kterou, ale byl jsem jako rampouch. To byl zážitek.

Anebo třeba Eva Zikmundová. Eva, to Ty jsi proti ní kliďas, Bětko. Ona byla furt rozchechtaná. Eva byla mojí spolužačkou z konzervatoře. Byla velmi energická. Pamatuju se na jedno vystoupení, já už teda vůbec nevím, co jsme to prováděli. Ona zpívala, já jsem ji doprovázel. Ale ona se začala tak smát a já vzápětí také. No, nějak jsme to odehráli, ale dusil jsem to v sobě, ona se smála v každé pauze a při každém nádechu. Hrůza! Už ani nevím, čemu jsme se tak smáli.

Také jsme s Evou měli stejnou zálibu - i ona jezdila pravidelně na Tři Studně, i když v jinou dobu než já.

Hodně jsem spolupracoval také s docentem Zdeňkem Šmukařem. On v té době zpíval Janáčkův Zápisník zmizelého, strašně těžkou věc, to jen tak někdo neuváděl.

Staral jste se někdy o svoje koncerty i po manažerské stránce? 

 

Né, já jsem nešikovnej. No, domlouval jsem taky něco málo, ale nemám obchodního ducha. Zeptali se: “A kolik budete chtít za ten koncert?” A já jsem odpověděl: “Já nevím, to je jedno,”  - Blbec! (ťuká si na čelo) - “já se poradím s kolegama.” Třeba Kamas, ten si uměl říct a spočítat, co bylo třeba. Nebo v Musice Cameralis, vedoucí Chlebníček, ten si to spočetl a řekl: “Jirko, bude to za tolik a tolik, souhlasíš?”, a já vždycky řekl, že jo.

 

Takže jste nerozmýšlel, nezvedal telefon, neobvolával…

 

Jééé, to bychom špatně dopadli!

 

Máte na svém kontě nějaké zahraniční zájezdy? Ať už jako pedagog nebo jako interpret?

 

Jako pedagog jsem v zahraničí působil jenom jednou. Bylo to v roce 1997 na doporučení Radka Kvapila. Strávil jsem tehdy tři měsíce v Koreji - Soulu od dubna do června, ještě společně s houslistou z Moldávie a cellistou z Ruska.

 

Jak jste se s tamními studenty a pedagogy domlouval?

Všelijak. Ředitel té školy studoval ve Vídni…

 

… a Vy umíte německy!

No, špatně. A on taky špatně, ale šlo to! (smích) Ale jinak posunkama, pak mi napsali pár slov, frází… takže tak všelijak. Učil jsem na takovém institutu - od malých dětí až po dospělé klavíristy. Ale nebyl to dobrý vzdělávací systém. Celkově tam byli studenti dost špatní. Oni mají i výborné muzikanty, ale to už musí vést někdo z Evropy. Ale jednu věc jim upřít nemůžu - obrovskou píli. Hrozně mě překvapilo, že na té škole bylo volno v pondělí, ale třeba v neděli se vyučovalo. Ředitel té školy tehdy řekl: “No protože v neděli je čas!” Nakonec po mně chtěli, abych uspořádal koncert, ale já jsem s tím tehdy vůbec nepočítal, tak jsem splácal dohromady, na co jsem si vzpomněl.

O pět let dřív v roce 1992 jsem byl s orchestrem JAMU ve Španělsku, ale to ani nestojí za řeč. S violoncellistou Janem Hališkou jsme na jednom koncertě provedli Sukovu Baladu a Serenádu op. 3 a Schubertovu Sonátu Arpeggione.

S houslistou Arnoštem Jírou jsme byli v NDR v Míšni. S operním pěvcem Pavlem Kamasem v Mariboru ve Slovinsku a chorvatském Záhřebu. A v roce 1958 v Gdaňsku s flétnistou Arnoštem Bourkem.

Velkou část svého života se věnujete doprovázení baletních tréninků. Jak jste na tom s improvizací? 

Špatně. Já spoléhám na to, že těch skladeb jsem učil a hrál hodně. Teď se přiznávám, to je chyba. Mám improvizovat! Čili, něco jsem odkoukal od lepších improvizátorů nebo teda lepších - od improvizátorů! Já vůbec nejsem. Mám spoustu drobností - osm, šestnáct taktů - počínaje Haydnem přes Chopinova Nocturna a Preludia, Čajkovského, i některé kousky z baletů si pamatuji. Čili takový pelmel až po muzikály. Jo! Já nemám rád muzikály, ale nějakou dobu (to je zaznamenáno v těch mých koncertních deníčcích) jsem jezdil s Břetislavem Vojkůvkou a ten to měl vždycky na repertoáru. Takže těch pár taktů… (odebírá se ke klavíru a přehrává část z písně Memory z muzikálu Cats Andrewa Lloyda Webera). No, a jiné. Takže spoléhám na paměť. A pamatuji si. Obyčejně si s sebou nosím (nebo spíš nosil jsem) svazek not jako takovou berličku. V hlavě to mám rozdělené na liché a sudé takty a beru, co mě napadne. 

 

Zkoušel jste někdy jako dítě nebo později jako student improvizovat? Nebo přímo skládat?

Ale jo, zkoušel jsem improvizovat. Ale buď mně to nejde a nebo jsem sebekritickej a vždycky jsem si řekl: “Ale to je blbý… Tady pořád ta přidaná sexta, tady modulace do terciové příbuznosti, vždyť to je tak hloupé.” Víš, třeba Luboš Fišer. Ten napsal krásnou hudbu k filmu Babička. A tam se pořád opakuje … (opět usedá ke klavíru a přehrává úvodní hudbu ke zmíněnému filmu) … a když to není dost, tak přijde modulace a to stejné znovu. To je laciné. Já vím, že je to laciné. Účel světí prostředky. Ale coby filmová hudba je to krása. Já si pořád ještě cvičím prsty - Bachova preludia a fugy, Chopinovy etudy - všelijak, ale cvičím. Ale nikdy jsem vlastně neskládal. Neměl jsem ty ambice a ani čas.

 

Spolupracoval jste někdy se svou sestrou?

Ano, určitou dobu, to je všechno napsáno v těch koncertních deníčcích. Jistou dobu tam bylo mnohokrát - já už nevím, jak se to jmenovalo - Tančíme staletími, takovej honosnej název, viď? A tam účinkovala sestra i švagr, její manžel - on byl také tanečníkem. Později dělal ředitele taneční konzervatoře. Ale pak se na to vykašlali, no vykašlali - sestra čekala rodinu! (smích)

 

A tato představení byla součástí výchovných koncertů, kterých jste za svůj život odehrál nespočet?

No, nejenom výchovňáky. Párkrát si pamatuji na takové koncerty v Luhačovicích (alespoň dvakrát třikrát), v Trenčianských Teplicích, v Darkově, Jeseníku a jinde. Operní zpěvák, baletní duo a klavír. Takový večerní populární program. 

 

Dalo by se říct, že většinu svého profesního i osobního života jste prožil zejména po boku zpěváků a tanečníků. Nechtěl jste někdy působit v divadle jako korepetitor? 

 

Ne, nechtěl jsem. Možná bych měl příležitost, ale nechtěl jsem. To je strašná dřina! Já jsem dost uměl hrát z listu, ale k této práci to musí být teda extra. 

 

A jaký jste jako tanečník??

Nééé, já jsem neohrabaný! Já jsem raději zůstal sedět za klavírem. 

 

Změnilo se něco ohledně koncertů a Vašeho života rokem 1989?

No moc! Za první jsem okamžitě praskl s tou funkcí prorektora. Za druhé jsem v tu dobu měl ve vážném stavu cukrovku, chtěli mě poslat do lázní, já jsem se ale tím 17. listopadem uzdravil - šel jsem asi měsíc po revoluci na kontrolu cukrovky a ono to bylo v pořádku. To všechno ta psychika, člověk byl pořád někým, nechci říct znásilňován, ale tak nějak. Ale fakt, to si nevymýšlím. No a koncerty? Nejdřív bylo stejně hraní, ale pak se všechno vyměnilo, něco k lepšímu, ale koncerty trošku k horšímu, ty přebraly jiné organizace. Svaz skladatelů fungoval pořád, ale podnik pro koncerty a estrády, to už nebylo jako dřív. Ale byly zase jiné věci, třeba ta kavárna U Rudého vola, v divadle koncerty ve foyer, to všechno bylo až po revoluci. 

 

JIŘÍ DOLEŽEL, LEOŠ JANÁČEK, GOETHE I BEETHOVEN

 

Kdy jste se začal zabývat hudbou Leoše Janáčka? Inspiroval Vás někdo? 

S klavírní hudbou Leoše Janáčka jsem se seznámil až během studia na JAMU u profesora Kundery. Ještě když jsem studoval konzervatoř nebo první ročník JAMU, už si to přesně nepamatuju, jsem šel do divadla na Věc Makropulos. Mně se to tak strašně nelíbilo, že jsem si řekl, že na Janáčka už teda nepůjdu, že téhle hudbě nerozumím. Mezitím uběhlo pár let a já si řekl, ta Věc Makropulos, to není hudba 20. století. To je snad z 22. století, jak je to úžasný a nadčasový. S pochopením Janáčka mi pomohl nejvíc právě Ludvík Kundera. Zajímavý je (no zajímavý, jak pro koho), že já jsem jako první věc hrál V Mlhách a ne jako ostatní Chodníček. Protože Kundera mi tehdy řekl: “No Mlhy, to si klidně hrejte, ale těžší než Mlhy je pochopit Chodníček.” A měl pravdu, to jsem viděl až později. Protože v Chodníčku jsou moc malý kousky a každej má svojí náladu. Tohle umět dokázat vystihnout a přitom udržet celek! A Mlhy že nejsou zas tak těžký. Pak jsem teprve nastudoval Chodníček a nakonec Sonátu. Mlhy a Chodníček na JAMU, Sonátu až pak, to už byl Kundera mrtvej. Z komorního díla jsem hrával Houslovou sonátu s Honzou Vackem a jinými nebo Pohádku se Sikorou.

Kromě Ludvíka Kundery mi Janáčka osvětlil ještě hudební vědec Miroslav Barvík. Byl jsem s ním ve styku, protože bydleli nedaleko, často jsme společně jezdili na koncerty pro mládež. Mimo jiné dělal takové populární pořady do rozhlasu. Možná to nebylo všechno pravda, co tam říkal, dost lidí se mu za to posmívalo. Trochu si vymýšlel, aby to bylo přitažlivý, přidával historky, ale dokázal o hudbě mluvit tak, že tím zaujal. Já vím, že hudební vědci by řekli: “Ale to nebylo tak, to není správně!”, ale on to dovedl říct tak, že to lidi bavilo. A to je taky něco. Sám jsem si někdy říkal: “Safra, kdo ví, jestli je to pravda!” Ale každopádně to byl zajímavý člověk, který už hodně pamatoval a konkrétně o Janáčkovi hodně věděl. Tehdy v NDR vydali Janáčkovo kompletní klavírní dílo a on byl součástí nějaké té redakční rady. 

 

Janáčkem jste se zabýval i ve své práci k docentuře. Tehdy jste musel vytvořit nějaká “skripta”, abyste se mohl docentem stát?

Nemusel jsem je psát. Teď to bude vypadat, že se chlubím, ale já jsem to prostě chtěl napsat. A navíc by někdo za pár let mohl říct, proč jsem nic nevytvořil! (smích) V té době mě to velice zajímalo, už jsem měl určité teoretické znalosti a rád jsem svůj čas trávil s Janáčkem a přemýšlením o něm. Už si přesně nepamatuju, z čeho všeho jsem vycházel. Samozřejmě jsem všechny skladby, o kterých jsem napsal, musel znát, cvičit, i když jsem některé z nich nikdy nehrál veřejně. Mockrát jsem většinu těch skladeb slyšel. Určitě jsem svojí práci ukázal profesoru Barvíkovi, ale že by mi k tomu něco řekl - už nevím. Možná taky doktoru Buriánkovi, kdysi rektorovi. Ale hlavně jsem pracoval sám. 

Docentem jsem se tedy stal… jejda… roku 1985… čtyři nebo pět, ale asi spíš 1985. A profesorem 1989. K tomu zase pomohl ten Hudec. Teď to vypadá, že jsem nějakej skromnej, ale já jsem si říkal, třeba jednou budu i profesorem. A Hudec řekl, že mě navrhli a že pojedu do Prahy si to převzít. Tak jsem jel. Manželka tam jela se mnou, vydali jsme se tehdy školním autem. Titul se v té době přebíral od ministra školství. To bylo snad někdy v červnu 1989 a v listopadu přišla revoluce.  

 

Koho z klavíristů si nejvíc ceníte pro interpretaci Janáčka?  

Určitě Radoslava Kvapila, dále je tu zapomenuté jméno, ale vynikající klavírista Milan Máša. No a samozřejmě Rudolf Firkušný. To byla tehdy událost, když přijel - hrál v divadle i ve škole v aule. Líbilo se mi to, i když to hrál jinak, ale moc dobře! No a z mladší generace samozřejmě Jan Jiraský!

 

A kdo z osobností, s nimiž jste se za svůj život setkal, spolužáci a profesoři na konzervatoři, JAMU, Vaši kolegové nebo spoluhráči, na Vás měli největší vliv?

Tak z konzervatoře určitě Gracian Černušák. Bohužel nás učil krátkou dobu a umřel, jak to bývá. Smutný. Ten nás učil dějiny hudby. Malá poznámka - dodnes si to pamatuju: “No, víte, to je taková skladba, ta se hraje při svatbách a jiných smutných příležitostech.” Takže to byl profesor Černušák. Pak taky Vilém Petrželka. Ten sedl ke klavíru a učil nás formy. Všechno znal a dokázal o tom zajímavě mluvit. No na harmonii mám vzpomínku! To nás učil jednu dobu profesor Barvík a všichni jsme měli jedničky. Mně to nějak celkem šlo, bavilo mě to. A pak odešel z konzervatoře a dostali jsme Theodora Schaefera. A byly samý čtyřky! (smích)

Z JAMU bych zmínil třeba Richarda Týnského, dirigenta. Samozřejmě Ludvíka Kunderu. I Jana Ermla, i když ho pomlouvali, ale to byl taky člověk, který toho moc znal a uměl. Dost dlouho učil a v rozhlase nahrával snad všecko, co šlo. Také houslista František Kudláček - tehdejší děkan. 

 

A co patřilo a patří mezi Vaše oblíbené autory a knihy?

Jo, to se měnilo. To se strašně měnilo. Nejprve to byly pohádky. Později, měl jsem strýce, který byl čalouník, ale také rád četl a měl bohatou knihovnu. Od cestopisů… nevím, jestli to jméno znáš - Alois Musil - pak že prý kolaboroval s Němci, jeho jméno se ztratilo. Když se později u nás a ve světě mluvilo o Afghánistánu, tak jsem si vzpomněl na ty knížky. To se odehrávalo právě v Afghánistánu. Tam on popisoval ten, s prominutím, binec, který je tam dodnes. To jsem si vždycky říkal: “Jé, vždyť to už ten Musil psal.” No a pak další autoři - Jirásek - dnes už to nikdo nečte. (smích) To mě bavilo. Později Francouzi, když jsem se začal učit francouzsky…

 

Vy jste četl ve francouzštině?

Ne, to ne, ale francouzskou literaturu. Také ruské spisovatele, třeba Čechova. Dostojevského ne, to pro mě bylo moc těžké.

 

A dnes? Co si přečtete nejraději? Neříkejte, že noviny.

Nééé, to ne. (smích) To určitě ne. Celkem cokoliv, ale spíš historické knížky, životopisy, o dějinách. Teď jsem nedávno kápl v souvislostech s Milanem Kunderou na knížku, kterou napsal Romain Rolland a jmenuje se Goethe a Beethoven. A tak mě to zaujalo, že jsem si ji půjčil na Astorce, přečetl jsem ji, nějakou dobu nic a teď to čtu podruhé. A opět se zájmem. Goethe a Beethoven. Zajímavé. Občas si přečtu nějakou detektivku, ale většinou mě to nebaví. A samozřejmě hudebních knížek bylo nepočítaně.

 

Vy jste bydlel nedaleko rodiny Kunderových. S Milanem Kunderou jste se znal - alespoň tak, že jste o sobě věděli, pozdravili jste se. Jeho tvorbu máte asi přečtenou. Co na ni říkáte?

Ano. Záleží, jak která knížka. Třeba jeho Kniha smíchu a zapomnění, ta mě moc nezaujala. To je takové strašně subjektivní. Ale v Rakousku v létě jsem přišel na to, že dcera má v knihovně od Milana Kundery Nesmrtelnost. Ona to nečte, já nevím, jak k tomu přišla. (smích) Tak jsem se začetl tam u nich na terase na sluníčku při kafi a moc mě to zaujalo, je to výborná knížka. A tam jsem kápl na tu zmínku o knize Goethe a Beethoven. 

 

ZÁVĚR

Tak co ještě chceš vědět, Bětko? Já Ti ještě přidám takovej odstavec, kterej by tam asi měl být. O manželce. Rád bych tam napsal… ne napsal… sdělil, že ty léta jsem měl štěstí (kdyby tady teď byla, tak už by něco řekla), že jsem ji měl. Protože ono vydržet to, například jet ráno na výchovňák, pak odpoledne učit a večer ještě mít zkoušku s někým, Kamas, Musica Cameralis, a přijít unavenej v devět, to pro ni nebylo tak jednoduchý. A v sobotu jsem cvičil, abych to dohnal. Děcka jsem měl rád! Teď se pochlubím - dcera, dříve tanečnice, pak šéfka baletu, dnes učitelka. A syn, dříve státní zástupce, dnes soudce. Takže ne že bych se tehdy nevěnoval rodině, ale toho času moc nebylo. Já jsem byl pořád někde v luftě. Aspoň červenec srpen nic a to jsem byl s děckama. Nebo Vánoce. Ale jinak teda jsem doma moc nebyl. Takže, víš, zaplaťpánbůh, že to vydržela. O všecko se postarala. Tak bych jí chtěl takhle poděkovat.

 

V samotném závěru jsem si dovolila oslovit některé z absolventů pana profesora, jestli by rádi nepřispěli nějakou vlastní vzpomínkou nebo myšlenkou…

 

Marcela Jelínková

Bylo horké léto. Na naší zahradě krásně zrály jahody. Všem známým chutnaly a moje maminka rozhodla, že je dá také panu profesorovi, aby mu udělaly radost. Do košíčku vybrala ty nejlepší plody a spěchala s nimi k Doleželovým. Pan profesor ji vítal památnou větou: „Jejda, Marcelko, ty máš krásné náušničky!“ Maminka s úsměvem protestovala: „Já přece nejsem Marcelka, ale její matka Vojtěška!“ 

Závěrem této své drobné vzpomínky chci jen sdělit, jak lze prostřednictvím pohodového člověka, jakým je pan profesor Jiří Doležel, mládnout. Proto přeji panu profesorovi ještě mnoho dalších jahodových let.

 

Dana Drápelová

Měla jsem to štěstí studovat hru na klavír u pana profesora Jiřího Doležela. Při plánování rozvrhu mi dokázal velice lidsky vyjít vstříc tak, abych stihla povinnou výuku i péči o malého synka. Těšilo mě, že jsme se shodovali na výběru studovaného repertoáru, i když jsem si teprve nyní přečetla, že jsem si vlastně vybírala jeho oblíbené autory - Janáčka, Prokofjeva… Velice jsem si vážila jeho odborného vedení a cenných rad při přípravě na koncerty a soutěže. Obdivovala jsem ho a dosud obdivuji jako vynikajícího klavíristu, který počtem koncertů vysoce převyšoval všechny své kolegy! A přitom se nenosil s fajfkou a nosem nahoru, ale zůstával vždy milým, skromným a vstřícným člověkem.

Jsem moc ráda, že jsem u profesora Jiřího Doležela mohla studovat a že ho stále mohu potkávat na fakultě - on je totiž jako to sluníčko, díky kterému poznáváte krásu a poetiku hudební krajiny, ale získáte také sílu vydržet a přežít i špatné časy!

 

Petr Hanousek

K lidem, kteří mne nejvíce ovlivnili, patří vedle mé rodiny především Jirka Doležel. Vždy jsem chtěl učit hru na klavír podobně jako on - s laskavostí a pohodou, ale také s jasnou představou o tom, jak by měla skladba znít. Když jsem u něj začínal, už jsme měli s ženou dvouměsíční dcerku. Moc mi pomohlo, že mé útěky z Brna Jirka chápal. Dokonce mne nechal, abych si studijní programy sám vybíral - lákalo mne tenkrát vyhledávat málo uváděná díla. Když jsme se pak na JAMU nebo v Mikulově potkávali jako kolegové, hřálo mne u srdce, že se vždy choval tak bezprostředně a přátelsky. Moc ti děkuji, Jirko.

foto: archiv prof. Doležela