Kouzlo violoncella poznal už v šesti letech. Dnes je Nikita Ruzhavinskiy sedmadvacetiletým studentem posledního ročníku magisterského studia na JAMU, který sbírá jeden úspěch za druhým. Mladý hudebník, který spolupracoval z řadou významných jmen hudebního světa, pochází z Ruska, kde absolvoval Moskevskou státní konzervatoř P. I. Čajkovského. S vyprávěním o své hudební cestě i pohledu na hudbu se s námi podělil v rámci rozhovoru. 

 

Jak ses dostal právě ke hře na violoncello a čím si tě tento nástroj získal?

Když mi bylo pět let, rodiče mě chtěli přihlásit do základní umělecké školy. Původně jsem měl hrát na flétnu, ale škola neměla pro tento nástroj volná místa, a tak ředitel navrhl rodičům, abych hrál na violoncello. Rodičům se ten nápad líbil, ale rozhodli se vzít mě na koncert vážné hudby, abych si poslechl hru orchestru a mohl jim říct, který nástroj se mi líbí. Z toho koncertu si pamatuji dvě věci: zaprvé se mi líbila skupina violoncell, protože moc se mi líbila velikost violoncella a jeho zvuk, když violoncellové sólo zaznělo v orchestru, a zadruhé v jedné klidné chvíli začal orchestr najednou hrát velmi hlasitě, já jsem se toho vyděsil a rozplakal jsem se, takže jsme z koncertu odešli ještě před jeho koncem. Nicméně hudba a violoncello se mi líbili a po několika týdnech jsem začal chodit do základní umělecké školy. 

 

A jak vypadala tvá hudební cesta dále?

Po základní umělecké škole jsem studoval u stejného učitele na hudebním učilišti (jako konzervatoř v ČR) a pak jsem měl to štěstí nejen nastoupit na Moskevskou státní konzervatoř (jako akademie v ČR), ale měl jsem také tu čest stát se součástí třídy světově proslulé violoncellistky, profesorky Natalie Šakhovské – tu samou třídu, kterou jí předal Mstislav Rostropovič v předvečer svého odchodu ze Sovětského svazu v roce 1974. Bylo to nádherných pět let studia, velmi intenzivních a velmi produktivních. Kromě studia na Moskevské státní konzervatoři jsem získal místo v prestižním Státním komorním orchestru Ruska a na pět let jsem spojil svůj život s tímto úžasným souborem. Během svého působení s tímto orchestrem jsem byl mnohokrát na turné po Evropě a spolupracoval s takovými dirigenty jako Jean Christophe Spinosi, Christopher Mulds, Stefano Montanari, Frederico Maria Sardelli, Dmitry Sinkovsky, Andreas Mustonen, Alexey Utkin, Leonardo Garcia Alarcon, Laurence Cumming a dalšími. Mezitím jsem v roce 2019 vystudoval Moskevskou konzervatoř a začal přemýšlet, co dál. Mohl jsem nechat vše tak, jak je, nebo jsem mohl zkusit něco jiného. A já, spolu se svou manželkou Dariou Savvateevou, jsem se rozhodl jít studovat do Evropy, protože jsme se vždycky chtěli ponořit do kolébky toho, co děláme, porovnat životy lidí a prostě zkusit něco nového. Proto ona nastoupila na naši akademii do třídy profesorky Barbary Marie Willy a já jsem se seznámil s profesorem Josefem Podhoranským a byl jsem ze společných lekcí s ním naprosto nadšený. Po půl roce jsem tedy také nastoupil na naši akademii a v létě 2021 jsme dorazili do České republiky. Poměrně rychle jsem se dostal k práci v Moravské filharmonii Olomouc jako zástupce koncertního mistra violoncellové skupiny a dodnes působím v tomto nádherném orchestru.

Mohl by ses rozepsat o svých úspěších více, a shrnout nějaká zajímavá ocenění nebo třeba spolupráce, kterých si vážíš nejvíce?

Jedna taková událost v mém životě mě přiměla vážně přemýšlet o kariéře violoncellisty. Byla to známá violoncellová soutěž mezi dětmi v Moskvě, myslím si, že nemusím vysvětlovat, jak vysoká je úroveň hraní v Moskvě i mezi dětmi, bylo mi tehdy 13 let a byl jsem si jistý, v této soutěži nic nevyhraju. Ale připravoval jsem se velmi pečlivě, kromě toho jsem měl skvělou učitelku Natalju Grishinu, která se mnou cvičila třikrát týdně dvě a někdy tři hodiny denně. V té soutěži jsem vyhrál 3. cenu, ale zarazilo mě hlavně to, že jsem dostal samostatnou cenu za nejlepší provedení virtuózního díla. Pamatuji si, že to byl Kolovrat od Davida Poppera. V tu chvíli jsem si uvědomil, že umím hrát na violoncello a měl bych zkusit brát tuto část svého života vážněji. Takže kupodivu to byla tato dětská soutěž, která mě ovlivnila nejvíce, a to je to, co vyzdvihuji mezi vším ostatním. 

 

Máš nějaký svůj hudební vzor? 

Jsem přesvědčen, že hudba je mezinárodní jazyk, který dokáže zázraky. Ale abychom tomuto jazyku rozuměli, musíme nejen cvičit na nástroj, ale mnohem důležitější je, abychom byli dobře vyvinutými lidmi. Svůj hudební a umělecký vkus musíme začít rozvíjet co nejdříve. Měli bychom chodit na výstavy umění, do divadla a na koncerty. Velmi důležité je porovnávat různé interpretace. Nemělo by se chodit vždy do stejného divadla, ale na koncerty do jiných měst, aby bylo možné porovnávat různé orchestry, divadla, režiséry, výtvarníky, sochaře atd. To vše postupně buduje individuální vkus člověka, a hlavně umožňuje postupně rozlišit špatné od dobrého, přestože se může stát, že vám nějaké dobré dílo nemusí být blízké. Také jsem si jistý, že není možné stát se dobrým hudebníkem, pokud sedíme doma a vyrůstáme v ideálních podmínkách bez stresu a životních obtíží, takže bychom se neměli ničeho bát a měli bychom jít kupředu. Když už mluvíme jen o hudbě, podle mého názoru bychom se vždy měli snažit proniknout do skladatelovy mysli, ale také musíme mít na paměti, že my nejsme skladateli. Jen sám skladatel svou hudbu může zahrát tak, jak ji chtěl slyšet, takže každý interpret do hudby vkládá kus sebe a své individuální zkušenosti. Hudebník by se neměl bát hudbu přehodnotit, přidat do ní něco ze svého srdce, jen tak ji může oživit a učinit ji pro posluchače aktuální. Velmi mě například trápí, že od sebe nedokážu odlišit výkony současných hudebníků. Když mi pustíte zvukovou nahrávku některého ze slavných violoncellistů 20. století, pravděpodobně vám během prvních dvaceti vteřin řeknu, o koho jde. Myslím, že současní hudebníci jsou natolik ovlivněni globalizací a internetem, že se například snažím neposlouchat provedení skladby, kterou studuji, jinými hudebníky, abych náhodou nezačal kopírovat cizí provedení. Mimochodem, nikdy si nedělám závěr o hudebníkovi na základě jeho nahrávek z internetu, protože mnohokrát jsem byl po koncertě hudebníka, který se mi na nahrávkách z internetu vůbec nelíbil, naprosto nadšený. Jsem tedy přesvědčen, že ani ta nejkvalitnější zvuková nahrávka nikdy nemůže nahradit živé vystoupení živého člověka. Otázkou jen je, kolik lidí to chápe a uvědomuje si to?

Možná to zní divně, ale nikdy jsem nechtěl být violoncellistou, avšak vždycky jsem chtěl být hudebníkem. A tak se stalo, že jsem začal hrát na violoncello. Myslím si ale, že nezáleží na tom, na jaký nástroj hrajete, pokud jste hudebníkem v tom nejhlubším slova smyslu, pokud používáte hudbu jako jazyk, a nejen jako soubor not, výkonnostní objem a naučené pasáže. Pokud je váš cíl nad prostředky k jeho dosažení, pak je proces učení skladby mnohem snazší. Mám například sedm sourozenců, všichni jsou mladší než já, a všiml jsem si, že čím lépe malé dítě umí znakem vysvětlit co chce a čím lépe mu maminka rozumí, tím později a hůře začne mluvit, protože nepotřebuje. Stejné je to i s hudbou, pokud máme co říct, pak je proces učení hudebního jazyka rychlejší a přináší nám radost. Přeji tedy všem, aby nástroj, na který hrají, a úroveň jejich hry nebyly cílem, ale prostředkem, jak komunikovat s posluchači a jak promlouvat, prostředkem, kterým lze sdílet smutek i radost.

 

 

Který žánr nebo období hraješ nejraději?

Hraji cokoli a mám rád všechny žánry a směry. Spíše mi záleží na kvalitě původního hudebního materiálu, aby mě zaujal.

 

Jaký je tvůj názor na soudobou hudbu pro cello? Jsi spíše zastáncem nebo naopak?

Souvisí to také s kvalitou původního hudebního materiálu. Mám například rád violoncellovou hudbu Giovanniho Sollimy, Matthiase Bortolomea, Franghize Ali-Zadeh, můj učitel Štěpán Švestka skládá velmi dobrá capriccia pro violoncello, moje známá, violoncellistka Anya Skladannaya, nedávno složila krásnou novou sólovou skladbu. Hlavní otázka není o stylu hudby, ale o tom, co skladatel do své hudby vkládá, jakou myšlenku. Například když si člověk koupí drahý fotoaparát a začne fotit, nestane se automaticky profesionálním fotografem, i když snímky budou díky moderní technice velmi krásné. Teprve když do svých fotografií dostane smysl, nápad, svůj styl, svůj úhel pohledu, pak se z nich stane umění. Stejné je to i v hudbě. Bohužel ve většině případů současné hudby slyším buď nedostatek nápadu, nebo snahu o hledání nových technik hudebního provedení, a to jen proto, aby se tyto techniky objevily. Podle mého názoru je to slepá ulička, stejně jako když se hudebník usilovně snaží vymyslet nějakou zvláštnost, věc ve svém provedení jen proto, aby se odlišil od ostatních. Například si řekne: "Všichni tady hrají nahlas, a já budu hrát potichu". To neznamená, že jsem proti takovým experimentům, naopak, ale musí v tom být nějaký smysl, například lépe vystavět afekt, připravit kulminace a mnoho dalšího.

 

Kam by měla dle tvých přání tvá muzikantská kariéra směřovat?

Rád bych se více věnoval komorní hudbě, koncertoval, rád bych vyučoval komorní hudbu, protože jsem deset let studoval u jedné z nejznámějších učitelek komorní hudby v Rusku, profesorky Olgy Kondratěvy. Rád bych se také pokusil o barokní hudbu a začal hrát na barokní violoncello.

V nejbližších plánech mám 12. května jazzový koncert Friedricha Guldy s dechovým orchestrem JAMU, pak několik koncertů s Olomouckým smyčcovým kvartetem a smyčcovým kvartetem Moravské filharmonie, koncem května mám koncert s manželkou v Paříži, v srpnu pak zahraji Čajkovského Variace na rokokové téma se Zlínskou filharmonií v Kroměříži, v říjnu se pak plánuje koncert s Moravskou filharmonií, v prosinci pak budu mít tu čest zahrát si na jednom koncertě s cembalistkou profesorkou Barbarou Marií Willi a houslistou Fjodorem Rudinem. 

Na závěr bych chtěl říci, že se považuji za šťastného člověka, mám štěstí na rodiče, učitele, lidi, kteří mě obklopovali v Rusku a obklopují v Česku, mám báječnou ženu a přátele. Přeji všem, aby se také cítili šťastní, aby poslouchali hudbu a tvořili ji.

text: Kateřina Slaběňáková

foto: archiv Nikity Ruzhavinskeho