Ema Mikešková v současnosti působí jako dirigentka především v Městském divadle Brno, Slezském divadle Opava a dílčích projektech ve spolupráci s festivaly Hortus Magicus a Olomoucké Barokní Slavnosti. V minulosti spolupracovala například s Janáčkovou filharmonií Ostrava, Moravskou filharmonií Olomouc, Plzeňskou filharmonií nebo Operou Národního divadla Brno.

Proč vás z hudebního světa přilákal právě obor dirigování? Co vás na tuto cestu přivedlo?

Především asi velmi intenzivní vztah k hudbě už od útlého dětství. Když mi byly tři roky, začala mě maminka učit hrát na klavír, od šesti let jsem přidala housle na ZUŠ, zpívala jsem v různých sborech, hrála v cimbálce, tančila a zpívala folklorní tance, zpívala v různých jazzových uskupeních a zejména mi bylo inspirací to, že jsem namísto do družiny chodila za tatínkem na zkoušky Janáčkovy filharmonie Ostrava a jiných orchestrů - například i orchestru, který nastudoval spolu s americkými zpěváky a německým technickým týmem v projektu Stanislava Moši velké zahraniční turné muzikálu Jesus Christ Superstar.

Poněkud ošemetná otázka, avšak jak vnímáte postavení žen jako dirigentek. Přibývá Vás? Jak na ženské dirigentky reagují muzikanti? 

Většinou už dnes dobře. Musím v tomto ohledu velmi vyzdvihnout pracovní atmosféru v mém domovském divadle, protože jsem z jejich strany vždy pociťovala pouze reakce profesionální, tedy negativní pouze v případě, že jsem skutečně něco dělala špatně. Jsem přesvědčená, že pokud jde člověku o hudbu a snahu přiblížit se kvalitní interpretaci tak, aby byl spokojený její autor, ať již žijící, nebo ne, hudebníci to vždy poznají a reagují velmi dobře.

Co vás během studia nejvíce posouvalo kupředu? 

Asi projekty s orchestry a divadly. Konkrétní cíle, které přinesly zkušenosti.

Existují nějaké žánry, které dirigujete o něco méně ráda? Které jsou naopak oblíbené? 

 V tomto ohledu jsem skutečně milovníkem hudby napříč žánry. Snad bych se jen ráda trošku více, než tomu v tuto chvíli je, věnovala symfonickému a opernímu dirigování, ale je to spíše na úrovni přání než preference.

V čem vidíte hlavní rozdíl v tom, dirigovat například operu nebo symfonii v porovnání s muzikálem?

Je to úplně jiný způsob práce – tedy zejména v oblasti symfonického dirigování. V muzikálu se dílo velmi často zásadně přizpůsobuje konkrétnímu ději, a zvláště činoherním pasážím na jevišti, je tedy velmi proměnlivé představení od představení. Operní žánr je v tomto ohledu proměnlivý v návaznosti na konkrétní interpretaci sólisty, zejména v recitativech, ale jinak je hudebně daný již ze své podstaty. Obojí skýtá dlouhé období zkoušení a jistý vývoj díla na úrovni spolupráce a vzájemné inspirace všech složek. U symfonických děl je čas na zkoušení velmi omezený, předpokládá tedy perfektní přípravu jak hudebníků, tak dirigenta. Na zkouškách není tolik prostoru pro postupné seznamování se a osvojování díla, ani hledání cesty. Je nutné přijít na první zkoušku s jasnou koncepcí a přesvědčit o ní orchestr tak, aby ji přijal (pochopitelně pokud není nemuzikální a nelogická).

Jaký je váš osobní postoj k muzikálové tvorbě? 

To velmi záleží, který konkrétní muzikál mi přistane “na pultu”. Jsou takové, které mám nesmírně ráda, ať už je znám od dětství (West Side Story, Jesus Christ Superstar, My Fair Lady a jiné), nebo se ke mně dostaly v podobě pracovních příležitostí (Bítls, Grand Hotel, Velká ryba a další). Samozřejmě se někdy stane, že mi dílo nepřiroste k srdci. I přesto ale vždy usiluji o maximální možný výkon a cestu ke každému z nich si hledám tak, aby mě má práce bavila. Věřím, že je tuto radost možné přenést na interprety a následně i na publikum a o to nám všem, myslím, jde především. Aby lidé z divadel i koncertů odcházeli s radostí a dobrým pocitem.

Matěj Voda je současným studentem na JAMU. V minulosti se mu dostalo hudební vzdělání také na Konzervatoři a VOŠ Jaroslava Ježka v Praze, kde vystudoval nejen dirigování, ale také skladbu.  Jeho hudební praxe je velmi obsáhlá a ve sém životopisu se blýskají opery, muzikály, spolupráce s hudebními školami i hudebními tělesy a spolky, a to nejen Českými. Zajímavostí je, že je Matěj také zakladatelem vlastního Ansámblu VoSA (Vodův Symfonický Ansámbl). 

I tebe se zeptáme, co tě přivedlo k nápadu stát se právě dirigentem? 

Původní impuls přišel od spolužáků na konzervatoři – studoval jsem skladbu kde jsem zjišťoval, jak které nástroje fungují, a hlavně jak různí muzikanti nad muzikou přemýšlí. Na paškál se mi dostali i dirigenti, ptal jsem se jich „co na tom studujete šest let?" a po sérii pro mě neuspokojivých odpovědí mi Maruška Erlebachová tenkrát řekla „Tak si to běž zkusit." A tak jsem šel a díky štěstí na pedagogy, které mě myslím následuje po celou dobu studií, jsem nejen začal postupně tušit „co se na tom studuje tak dlouho", ale že by to mohla být vlastně fajn umělecká cesta. 

Na Ježkárně máš vystudovanou také skladbu. Komponuješ stále aktivně? Jak bys popsal své zaměření?

Výhodou Ježkárny je, že je velmi otevřená různým hudebním přístupům. Skladbu jsem studoval nejprve u A. Bílého a následně u jeho žáka J. Wilda. Moje zaměření bylo na pomezí programní hudby a scénických tvarů. Nicméně jsem se naplno skladbě nikdy nevěnoval, dirigování mě postupně pohltilo natolik, že se ze skladby stal jenom jeden z prostředků, který formuje moje vnímání hudby. Určitě je to hlavní důvod, proč mě baví nastudovávat zcela nové kompozice současných autorů – mám pocit, že jsem tak trochu „mezi svými". 

Jaký je tvůj dirigentský cíl? Máš nějaké vysněné těleso či jiný bod, ke kterému by ses rád „prodirigoval“?

Tady bych si dovolil použít ono omšelé "cesta je cíl". Mým hlavním, a asi i jediným cílem, je dirigovat co nejčastěji co nejpestřejší směsici hudebních těles. Je pravda, že jsem vždy tíhl hlavně k jevištním formám, ale rozhodně nejsem ostře vymezený. 

Existují nějaké žánry, které diriguješ o něco méně rád? Které jsou naopak oblíbené?

Určitě mezi nejoblíbenější patří hudebně-dramatická díla. Ať už opera, opereta či muzikál. Lví podíl na tom má pan dirigent Petrdlík, u kterého jsem studoval na konzervatoři operní repertoár – celkově vděčím právě jemu za rozhodnutí stát se dirigentem, neboť ještě během prvních let konzervatorijních studií jsem o tomto záměru nebyl zcela přesvědčen. Neřekl bych, že je nějaký hudební žánr, který bych vyloženě neměl rád, ale velmi uznávám práci sbormistrů, a tedy se do ní, jakožto orchestrální dirigent, nehrnu. 

V čem vidíš hlavní rozdíl v tom, dirigovat například operu nebo symfonii v porovnání s muzikálem?

Velmi záleží, jaký muzikál. Kupříkladu West Side Story se od opery příliš neliší. Stejně tak Bídníci či vrcholný Sondheim. Bereme-li však jako zástupce muzikálu současné tituly americké Broadwaye (kam patří i Velká ryba), tak v porovnání s operou verdiovského formátu jsme v muzikálu limitovanější množstvím činohry. Celkově má dirigent v muzikálu méně věcí pod kontrolou, ale více věcí, na které musí promptně reagovat. 

Jaký je tvůj osobní postoj k muzikálové tvorbě? 

Muzikál byl prapůvodní důvod, proč jsem vůbec šel na konzervatoř – chtěl jsem být autorem. Nakonec mi však muzikál umožnil ponořit se mnohem více do hudby obecně, seznámit se s operou, baletem... Řekl bych, že muzikálu vděčím za svou hudební kariéru, protože bez něj by nezačala. 

Velká ryba. Jak byste tento muzikál z hudebního hlediska popsali? V jakém se nese duchu?

Ema: Co se hudební stránky týče, je to hudba velmi inspirovaná rodištěm hlavního hrdiny, tedy počátky hillbilly music, bluegrass a country. Objevují se tam také odpovídající nástroje – dobro, housle ve fiddle stylu, mandolína, banjo. Stran dějové roviny: v první okamžitě viditelné rovině se nese především v duchu fantazie, neuvěřitelných příběhů na úrovni Barona Prášila, radosti ze života a lásky, která překoná vše možné i nemožné. Hned v závěsu jsou ale těmito příběhy protkané problémy se vztahy, zejména v rodině, nepochopení ze strany těch nejbližších, složitost a křehkost vztahu rodiče a dítěte, v neposlední řadě otázka smíření se se smrtí vlastní i našich blízkých. Řekla bych, že s něčím podobným se na nějaké úrovni v životě setká každý z nás. Velká ryba nám může snad dát naději, že vždy existuje východisko, když jej člověk hledá. 

Matěj: Něco mezi pohádkovým surrealismem a rodinným dramatem. Příběh je postavený okolo vztahu otce a již dospělého syna. Syn řeší, že svého otce vlastně pořádně nezná, a trochu to otci vyčítá. Celé se to odehrává částečně v reálném světě, částečně ve světě pohádkových představ. Je to nápadité a silné téma. 

Co je na něm nejsložitější, s jakou fází nácviku bylo nejvíce práce?

Ema: Asi nejvíce práce jsme udělali se sólisty a se sborem z hlediska interpretace stylů americké hudby 50. let. Tím, že není v našich končinách tak častá, bylo potřeba se naučit správně cítit frázování a k tomu jej napasovat na český jazyk, který bývá, navzdory vynikajícímu překladu tohoto kusu, překážkou. Máme ale nesmírně šikovné interprety, takže to byla práce radostná a snad i s dobrým výsledkem – to již nechám na posouzení diváků.

Matěj: Nejnáročnější na celém procesu určitě je množství kreativity a řemeslnosti, kterého je potřeba pro uvedení muzikálového titulu. V něčem uvádění muzikálu připomíná světovou premiéru opery – během nastudování se provádí obrovské množství drobných změn jak v textu, tak v hudbě. Byť rozhodně nemůžeme hovořit o zásadních změnách autorova původního záměru, je dirigent během nastudování částečně i aranžér a spolutvůrce. Druhou velkou výzvou je žánrové hraní – ne všechno, co je v notách, se hraje doslova tak, jak je v notách, což ve chvíli, kdy máte v orchestru alternace (a v Rybě máme až 3 hráče na každou "židli"), znamená velmi trpělivé zkoušení tak, aby se všichni muzikanti v daném díle cítili dobře a byli schopni přinášet co nejpodobnější (a přitom autentické) výkony. Stejné je to s pěveckými výkony – současný muzikál vyžaduje, aby zpěv měl dikci co nejpodobnější řeči, což se v notovém zápise prostě neprojeví a je až na autorech hudebního nastudování, aby tyto nuance zohlednili. 

V čem vás konkrétně tento muzikál ve vašich kariérách obohatil? 

Ema: Mě zcela konkrétně ve zkušenosti s postem hlavního dirigenta, ve vhledu do žánrů předchůdců dnešní americké popové, rockové a country music a ve velmi příjemné spolupráci s Matějem, který je nesmírně schopný profesionál, milý kolega a byla skutečně radost s ním spoluutvářet hudební nastudování Velké ryby.

Matěj: Pro mě je Velká ryba brněnský muzikálový debut. Do teď jsem měl v Brně možnost účastnit se několika operních nastudování jako asistující dirigent, a to pro Národní divadlo Brno a pro Komorní operu JAMU, kde jsem byl i dirigentem hlavním.