Pavel Zemen patří mezi generaci velmi nadějných pianistů v celé České republice. Na svém kontě má již řadu mezinárodních úspěchů - včetně semifinálové účasti na soutěži v Leedsu. Kromě toho je stále naším studentem v doktorském stupni studia a zároveň pedagogem na konzervatoři v Brně. V dnešním #jamuj rozhovoru si můžete přečíst o jeho začátcích, pedagogickém působení nebo právě o jeho soutěžních úspěších!

 

Vyrůstal jsi v hudební rodině, dokonce jsi ze začátku studia na JAMU studoval dva nástroje – klarinet a klavír. Proč vyhrál zrovna klavír?

To je dobrá otázka. Sám nevím, jestli na ni znám odpověď. Je pravda, že jsem vyrůstal v rodině, ve které byla hudba jakousi samozřejmou součástí každodenního života. Všichni členové naší rodiny byli či jsou hudebně činní – maminka je výborným pedagogem hry klavír na ZUŠ v Rychnově nad Kněžnou, a právě ona byla mým prvním průvodcem ve světě klavírní hry, tatínek hrál amatérsky na klarinet, můj bratr Jan Zemen je předním českým violoncellistou, dědeček byl nadšeným pedagogem houslí, ředitelem ZUŠ v Týništi nad Orlicí, babička vystudovanou herečkou a pedagožkou... Bylo tedy logické, že se mi element hudby v životě nevyhne. Když se dnes ohlížím zpět, tak se musím trochu pousmát, jak mohla taková skupina zcela odlišných a jedinečných lidí společně přežít. Možná ale právě díky tomu nám přišlo normální žít v hudebním prostředí a hrát na více nástrojů zároveň. Já osobně jsem začínal ve věku 5 let na zobcovou flétnu a klavír. V průběhu času jsem vyměnil flétnu za klarinet a absolvoval jsem ZUŠ na oba nástroje v rámci jednoho koncertu. Myslím, že rodiče čekali až čas sám ukáže, který nástroj mi bude bližší a budu se mu věnovat, nicméně vše šlo přirozeně ruku v ruce a nebylo třeba cokoliv měnit. Rozhodli jsme, že budu ve studiu pokračovat ve třídě paní profesorky Marie Šimkové-Kotrčové na Konzervatoři v Českých Budějovicích ve hře na klavír a po roce studia na této škole jsem nastoupil ke studiu hry na klarinet ve třídě pana profesora Zdenka Zavičáka. Po ukončení obou studií absolutoriem jsem se rozhodl zkusit přijímací zkoušky na JAMU s oběma nástroji a dopadly rovněž úspěšně v obou případech. Nicméně během prvního ročníku Akademie jsem začal častěji koncertně vystupovat a měl jsem mnoho pedagogických povinností na ZUŠ v Hradci Králové. Tehdy jsem poprvé v životě cítil, že si musím zvolit jasnou cestu a pokračovat v nástroji, se kterým to budu myslet skutečně vážně. Nakonec jsem si vybral klavír a nelituji toho, byť se mi po klarinetu často zasteskne.

 

Kromě toho, že studuješ doktorát na naší fakultě v oboru klavírní interpretace, jsi také aktivním pedagogem na Konzervatoři Brno. Jak jde vše skloubit dohromady a čím tě pedagogika oslovila?

Myslím, že je přirozeným koloběhem života něco se naučit, něčeho dosáhnout a posléze předávat zkušenosti dalším generacím. Musím říct, že všichni pedagogové, u kterých jsem měl tu čest studovat, mi v této věci šli opravdu dobrým příkladem a vážím si toho, co jsem se od nich mohl naučit ať už z pohledu profesního, neméně tak i z toho osobního. Pro mě osobně je privilegium být pedagogem na jakémkoli stupni a skutečně každý pedagog, který je na svém místě a dělá profesionální práci, je člověk, kterého je třeba si vážit. Lidé si v dnešní době přestávají uvědomovat, že osoba, která si zvolí být v životě pedagogem, dobrovolně odevzdává svůj čas, energii a znalosti mladým lidem, kterým se snaží pomoci a někteří své studenty prakticky považují za členy vlastní rodiny. To nás vede k tomu, že dobrý pedagog by zřejmě měl umět potlačovat vlastní ego a ambice, jež by promítal skrze své studenty a měl nacházet cesty přirozeného vývoje každého studenta individuálně. A to bez ohledu na finální výsledek. Pedagogická práce je pro mě inspirací a každodenní učení se novým věcem. Skloubení výuky v rámci doktorského studia na JAMU s plnou prací na konzervatoři a aktivní koncertní činností je určitě náročné. Je pochopitelně zapotřebí naučit se efektivně naplňovat čas v rámci každé činnosti, které se věnujete a snažit se jí dělat vždy naplno. Já osobně jsem si díky tomuto zatížení uvědomil, že je důležité také někdy myslet na sebe a vlastní zdraví, které máme jenom jedno a pokud naše povinnosti přerůstají přes míru, kterou jsme schopni zvládat bez extrémní únavy, je třeba i některé povinnosti selektovat a smířit se s tím, že ne vše lze dělat zároveň a naplno. Snažím se tedy najít nějaký střed, aby neutrpěla ani jedna z aktivit a povinností, které mám, což se bohužel ne pokaždé podaří. Ale nic není ideální a nerad bych se čehokoli vzdával, dokud budu schopen v tomto režimu fungovat.

 

Už takto v mladém věku je úspěch stát se pedagogem na konzervatoři. Jaký vyznáváš pedagogický přístup, máš např. nějaký speciální přístup k výuce techniky hry nebo interpretace?

Nevím, do jaké míry to je, či není úspěch. Věk je pouze číslo, které označuje naše biologické „stáří“. Je mi samozřejmě ctí, že mám možnost i přes poněkud mladší pedagogický věk učit na konzervatoři a setkávat se tak s lidmi, kteří už učinili vnitřní rozhodnutí stát se profesionálním hudebníkem, pomáhat jim po této náročné cestě jít a otevírat jim nové obzory. Snažím se ke každému studentovi přistupovat jako k jedinečné osobnosti, který má své osobité přednosti – samozřejmě také nedostatky, a klade své vlastní cíle, kterých by rád v životě dosáhl. Je to zcela individuální a je zapotřebí plně respektovat možnosti a volby každého studenta, po jaké cestě chce jít a podpořit ho na jeho cestě k cíli. Neřekl bych, že mám nějaký speciální přístup k výuce. Snažím se vycházet z toho základního, co mě moji pedagogové naučili, a to je ctít určitý hodnotový systém, který je dle mého soudu základem všeho. V první řadě je to snaha být dobrým člověkem, protože z toho vychází vše ostatní. Zadruhé být dobrým hudebníkem obecně, tzn. mít široký rozhled v oblasti umění jako celku a umět nacházet souvislosti a až za třetí být dobrým pianistou. Možná se to zdá na první pohled zvláštní, ale bez prvních dvou bodů se podle mě nemůžeme stát skutečným profesionálem. Co se týče samotné hry na klavír, nejdůležitější pro mě osobně je přistupovat k interpretaci jako celistvému obrazu. Některé pedagogické směry například rozdělují technickou, respektive úhozovou stránku věci od tzv. „výrazu“. To je samozřejmě nesmysl, poněvadž hluboké porozumění autorovi a jeho záměrům, dobovým zvyklostem a estetice hudebního vyjadřování a v neposlední řadě pochopení smyslu dané skladby, je přirozenou cestou k nalezení zdravé techniky hry na nástroj. Vše spolu souvisí. Pochopitelně pianista musí také velmi dobře znát své tělo a využívání jeho potenciálu na nástroji. To vše se s uměním hluboké koncentrace a nalezení vnitřního klidu může propojit v opravdu profesionální interpretaci bez přehnaného důrazu a vnucování subjektivního přístupu posluchači. Je to jako každá umělecká disciplína, velmi náročný úkol pro každého z nás, ale nalézaní cest a záhad hudebního jazyka je podle mého názoru krásná cesta, jak můžeme prožít své životy plně a s klidným svědomím.

 

 

Jako pedagog nejen na konzervatoři, ale i v rámci pedagogické praxe na hudební fakultě, se potkáváš s mnoha mladými talenty. Jak bys hodnotil vývoj uchazečů o studium na těchto školách nejen umělecky, vidíš nějaký vývoj a je klavír stále oblíbený nástroj?

Klavír bezesporu je, a vždy podle mého názoru bude, oblíbeným nástrojem, jelikož nabízí nekonečnou škálu sebevyjádření. Klavírní literatura je velmi bohatá a široká, úroveň nejen hry na nástroj, ale i samotné metodiky, je na vynikající úrovni, takže o oblíbenost našeho nástroje se opravdu není třeba obávat. Vývoj uchazečů je pochopitelně zcela individuální a nedá se obecně klasifikovat. Myslím si, že obecně úroveň hry stoupá, zejména u dětí jde vývoj obrovsky kupředu.

 

Sleduješ postupem času vývoj u svých žáků?

U této otázky asi neumím být úplně objektivní, poněvadž ke všem lidem, se kterými se pravidelně setkávám v roli studenta a pedagoga, mám blízko a byl bych proto v případném hodnocení jejich práce citově zainteresovaný. Nicméně já pochopitelně doufám, že naše společná práce má smysl a tyto mladé pianisty práce se mnou baví, případně třeba i inspiruje. 

 

Na svém kontě máš mnoho mezinárodních soutěžních úspěchů, mezi nimi je i semifinálový úspěch na soutěži v Leedsu. Jakým způsobem vnímáš soutěže a jakým způsobem pracuješ s trémou a koncentrací před takovými výkony?

Soutěže jsou nezbytnou součástí dnešního hudebního světa. Ať už s nimi souhlasíme, či nikoli, bez úspěchů na mezinárodním poli se pianista velmi těžko uplatní na větších podiích a v očích široké veřejnosti jsou jakousi garancí kvality. Ne vždy tomu tak samozřejmě je, poněvadž úroveň soutěží, kterých jsou v dnešní době stovky ročně, je dramaticky odlišná. Na každé soutěži je jiná porota s mnohdy značně rozdílným názorem na klavírní interpretaci a nemusí pokaždé sympatizovat zrovna s vaším osobitým přístupem. Z tohoto pohledu je tedy složité porovnávat jednotlivé interprety z hlediska úspěchů na jiných soutěžích. Tento přístup však těžko dnes budeme měnit a musíme se smířit s tím, že pokud chceme uspět v profesním životem na té nejvyšší úrovni, soutěžní klání světového formátu nás neminou. Pozitivní stránkou věci je samozřejmě možnost setkat se s předními pianisty naší generace, osobně se s nimi poznat a sdílet své názory. Mimo jiné to člověku také umožní cestovat po světě, což je důležitou součástí života a potkat osobnosti našeho oboru, které nás vždy mohou obohatit a svou filozofií nám ukázat nové možnosti. Práce s trémou a koncentrací je běh na dlouhou trať a bojují s ní všichni interpreti. Samotná tréma je zdravá a nezbytná, pokud nepřechází do krajností. Bez ní bychom se nedokázali ponořit sami do sebe a najít vnitřní ticho. Každý má své rituály, které mu pomáhají dosáhnout úzké koncentrace. Já osobně se v den výkonu snažím být v klidu, střídavě spát, chodit na procházky, zklidňovat organismus a postupně se dostávat do co nejpomalejšího režimu, aby si mozek odpočinul a byl připravený na zátěž při výkonu. Těsně před výkonem se držím ve tmavých místnostech a modlím se za rodinu, přátelé a děkuji za tu chvíli, která je vždy neopakovatelná.

 

 

Jakého ocenění si vážíš nejvíce a byla některé ze soutěží naprosto odlišná a lišila se např. svou organizací?

Asi nejvíc si cením semifinále v Leedsu, protože to je soutěž světové úrovně po všech stránkách. Ať už svým rozsahem, počtem kol, celkovou organizací, atmosférou a mohl bych pokračovat dál. Tato soutěž je v mnoha ohledech jedinečná, obsahuje dvě předkola a první oficiální kolo soutěže je umístěno do tří velkoměst na třech kontinentech kvůli lepší dostupnosti pro pianisty z celého světa. Tuším, že byl New York, Berlín a Singapur. Od druhého až po to finálové kolo už soutěž probíhá přímo v Leedsu, všechna kola přenáší známá medici.tv a díky tomu je celá událost poměrně sledovaná po celém světě. Dalším specifikem je zařazení povinné komorní hry v semifinálovém kole, díky které mají pianisté možnost spolupracovat s předními hráči pozvanými ke spolupráci. Pro mě osobně to byla asi nejhezčí zkušenost z celé soutěže. Sdílení podia a opravdu tvořivá práce s instrumentalisty velikosti Jacka Liebecka a Bjorg Lewis bylo skvělé. Setkal jsem se tam rovněž s velkými pianisty, jako je Alfred Brendel, Paul Lewis, se kterým jsem měl možnost masterclassu, Lang Lang atp. I mezi soutěžícími byly velké osobnosti typu Erica Lu, který je předním pianistou naší generace, Aljoše Juriniče a obecně mnoho držitelů cen ze soutěží typu Chopinovy soutěže ve Varšavě, Queen Elisabeth Competition v Bruselu a dalších. Byl to krásný zážitek a budu na něj asi po celý život vzpomínat. Samozřejmě si vážím i 1. ceny na soutěži Leoše Janáčka u nás v Brně, protože to je soutěž na vysoké úrovni a můžeme být hrdí na to, jakou soutěž se daří v místních podmínkách organizovat.

 

Vystupoval jsi také ve své kariéře na mnoha festivalech, mezi nimi i v rámci Pražského jara. Jakým způsobem tě festivaly oslovují? Nezamýšlíš do budoucna spolupráci s agenturou, která by tě zastupovala?

Spolupráce s agenturou by byla určitě skvělá, nicméně žádnou podobnou nabídku jsem zatím nedostal. Rád bych do budoucna spolupracoval s manažerem či agenturou, ale v naší republice je velice těžké dostat se k takové příležitosti. Pevně doufám, že se však jednoho dne potkám se správnými lidmi, kteří mi v této oblasti pomohou. Co se týče festivalových příležitostí, ty vždy přicházejí s konkrétním oslovením od organizátorů daného festivalu. V mém případě na základě soutěžních výsledků a snad i vysoké úrovně koncertů, které mám možnost hrát. Takže zatím je to skutečně otázka záměru pořadatelů a jejich vlastní iniciativy, než nějakého domlouvání a plánování.

 

V letech 2016-2018 jsi byl na listině mladých umělců Nadace Český hudební fond. mohl bys popsat co to znamená a mělo to pro tebe nějaké výhody?

Listina mladých umělců, kterou založila a každoročně vyhlašuje Nadace Český hudební fond, je listinou, která obsahuje krátký list interpretů určitého věku, kteří jsou touto nadací vybíráni z celé republiky a jsou doporučováni pořadatelům nejrůznějších kulturních akcí, jako jsou uskupení organizátorů KPH, pořadatelé hudebních festivalů apod. Být na této listině je tedy dobrou pomocí pro sebepropagaci mladých interpretů a velmi jim dopomáhá k hudebnímu uplatnění na podiích, díky kterému vcházejí do povědomí naší umělecké společnosti a získávají cenné kontakty do budoucna. 

 

Jak jako umělec a pedagog prožíváš současnou dobu? Posunulo tě období lockdownu - ať už hudebně nebo osobnostně?

Hudebně si dovolím tvrdit, že ne mnoho. Pochopitelně i na mě dopadl stín dnešní doby a pral jsem se s demotivací, až někdy se ztrátou vnitřního kontaktu s hudbou. Ale jelikož jsem už 11 měsíců šťastným otcem, prožil jsem toto období naplno se svojí rodinou a těšil jsem se z možnosti být nablízku naší dceři, na kterou jsem moc pyšný. Jestli jsem za něco v této době vděčný, tak právě za to. 

 

 

Pořád jsi naším aktivním studentem. Proč sis ke studiu vybral právě Hudební fakultu JAMU?

Upřímně jsem nikdy nepřemýšlel stylem, na jakou školu bych měl jít, abych… Už od útlého věku jsem měl tu možnost pravidelně pracovat pod vedením paní profesorky Aleny Vlasákové, která na JAMU působí a šel jsem tedy do Brna za konkrétním člověkem, u kterého jsem měl plnou důvěru, že mi předá vše, co je pro mě důležité a povede mě tou správnou cestou v životě nejen jako hudebníka, ale i jako obyčejného člověka. Je určitě důležité, aby každá škola působila atraktivně, důvěryhodně a těšila se úctě nejen veřejnosti u nás, ale i v zahraničí. Nicméně si myslím, že by si každý mladý hudebník z jakékoliv oblasti neměl vybírat studium podle věhlasu a úrovně dané školy, ale zejména podle pedagoga, u kterého by skutečně měl zájem studovat, aby jeho studium zcela naplnilo svůj účel a byl spokojený ve všech ohledech.

 

Co je momentálně tvým cílem a na co se nejvíc těšíš, až se doufejme brzy kultura rozjede zase na plné obrátky?

Momentálně se těším na to, až opět budu mít možnost pracovat se svými studenty v běžném režimu, poněvadž všichni cítíme ten obrovský dluh, který vůči studiu máme a už se nemůžeme dočkat, až to napravíme a společně budeme objevovat nové možnosti. Já osobně se snažím jednat o koncertních příležitostech, které nemohly proběhnout kvůli pandemii, ale je to pochopitelně složité. Už se ale nemůžu dočkat, až budu znovu sedět na podiu v sále plném posluchačů, se kterými budeme chtít zažít něco, co nás všechny naplní radostí z hudby samotné.

foto: Archiv HF JAMU, Vojtěch Kába